V závěrečném dílu minisérie o zajímavých kašnách za česko-bavorskou hranicí se vrátím do obce vzdálené pouhých sedmnáct kilometrů jihozápadním směrem od západočeského Chebu.
Onou obcí je Konnersreuth, čímž přímo navazuji na minulý díl, v nichž jsme představili zdejší výtvarně zajímavou kašnu Pater-Liberat-Weiß.
V Konnersreuthu je ale ještě jedna kašna. Svým vzhledem však není nijak mimořádná a za normálních okolností by nepatřila mezi adepty pro zařazení do této krátké série. Podobných kašen totiž v Evropě spatříte celé tucty. Narozdíl od nich je však přece jenom něčím jiná. Je zasvěcená ženě, která se narodila právě zde a která v Konnersreuthu prožila celý svůj život. A která možná jednou…
Kde? Konnersreuth?
Přibližně dvoutisícový Konnersreuth se nachází mezi bavorskými městy Waldsassen a Mitterteich. Tuto obec zřejmě nejvíc proslavila mystička a stigmatička Terezie Neumannová, zvaná také Resl von Konnersreuth. Žena pocházející nikoliv z časů nedozírných, například z 8., či 15. století, ale z časů dočista dozírných, v nichž už existovaly psací stroje a fotografie. Tedy z 20. století.
Nejslavnější rodačce, kvůli které dnes do Konnersreuthu přijíždějí tisíce lidí z celého světa, se právě před sto lety vrátil zrak.
Terezie Neumannová, původně zemědělská dělnice, se narodila buď 8., nebo 9. dubna 1898. Den jejího příchodu na svět dodnes přesně nevíme. Ať již to však byl osmý či devátý duben, v kombinaci s rokem jejího narození nelze nepřehlédnout zajímavou řadu osmiček a devítek.
Kdo ví, ale možná kvůli nim se mezi lety 1918 až 1925 hned třikrát zázračně vyléčila, přestože tehdejší medicína byla na její zdravotní problémy naprosto krátká. A zřejmě by na ně byla krátká i medicína dnešní.
V roce 1923 se tehdy pětadvacetileté Terezii vrátil zrak, o který přišla o čtyři roky dříve. V roce 1919. My tedy nedokážeme říct, v jaký den se narodila, ovšem víme zcela přesně, ve který den se jí vrátil zrak.
Světlo světa znovu uzřela 29. dubna 1923, tedy právě v den blahořečení Terezie z Lisieux, které se konalo v Římě. Před tímto dnem se Terezie Neumannová modlila novény.
Zázraky se dějí i blízko nás
Když o dva roky a tři týdny později (17. května 1925) prohlásila katolická církev Terezii z Lisieux za svatou, Terezie Neumannová, která byla po pádu během hašení požáru ve stodole jejího strýce v roce 1918 částečně ochrnutá, oznámila, že k ní tato svatá promluvila a vyléčila ji z ochrnutí i od těžkých proleženin.
A do třetice 7. listopadu 1925 ulehla Neumannová opět do postele, přičemž o týden později, 13. listopadu, jí lékař diagnostikoval akutní zánět slepého střeva.
Zatímco se připravovala operace, Neumannová se divoce třásla, hleděla na strop a v třasu vyhrkla “Ano”. Pak požádala rodinu, aby ji okamžitě, ale okamžitě vzali do kostela k modlitbě.
Zaskočená rodina jí vyhověla a odvedla ji k modlení v kostele. A ona záhy prohlásila, že ze všech příznaků apendicitidy byla vyléčena.
Tím však pozoruhodný příběh jejího těla nekončí. Později se u Resl von Konnersreuth objevila stigmata. Uvedla, že 5. března 1926, na první pátek velikonočního půstu, se jí nad srdcem objevila rána, ale že tuto skutečnost tajila. Promluvila však o svém vidění Ježíše na Hoře olivetské se třemi apoštoly.
O týden později (12. března) řekla, že měla další vidění Krista na Hoře olivetské – spolu s korunováním trnovou korunou. Zároveň prohlásila, že rána nad jejím srdcem se toho dne znovu objevila. A že o ní mluvila se svojí sestrou.
Následující pátek (26. března) se však rána objevila znovu. Potřetí. Terezie opět hovořila o stejné ráně a vizi Krista nesoucí kříž, ale také o podobné ráně na její levé ruce. Tehdy byla na jejím oblečení skutečně vidět krev a Terezie už stigmata dál přestala tajit.
Na Velký pátek podle svého tvrzení prožila ve vizích celý Kristův Pašijový příběh. Ukázala rány na rukou i nohách spolu s krví tekoucí z jejích očí. Krev vytékala z ran, avšak podle Josefa Hanauera, autora knihy The Swindle of Konnersreuth a velkého kritika Neumannové, svědci neviděli proces krvácení, ale jen krev samotnou.
Jenomže podle autora Alberta Paula Schimberga „mnoho lidí sledovalo krvácení jejích ran a nebyli to zdaleka jenom členové její rodiny a páter Josef Naber“.
Ještě toho dne ve tři hodiny odpoledne byl farní kněz Josef Naber zavolán, aby dal Neumannové poslední pomazání. Jenomže ve čtyři hodiny se její stav výrazně zlepšil. Rány na jejích nohách a rukách pak byly spatřeny při koupání.
Bude jednou svatá?
Tato žena od roku 1923 až do své smrti v roce 1962 údajně nejedla nic jiného než eucharisti (chléb a víno, ve kterých jsou dle víry křesťanů přítomny tělo a krev Krista) a od roku 1926 až do své smrti ani nepila žádnou vodu. Po její smrti lékaři pitvali tělo a dosvědčili, že v jejím žaludku více než třicet let nespočinulo jediné sousto.
Vzhledem ke všemu výše popsanému byla v roce 1927 předmětem patnáctidenní studie německého lékaře Otto Seidla ve spolupráci se čtyřmi františkánskými sestrami.
O Terezii Neumannovou, která se narodila v nuzných poměrech jako první z jedenácti dětí v rodině krejčího Ferdinanda Neumanna a jeho manželky Annydo, se ale začali zajímat i jiní.
Psal o ní například magazín The Universe. Ve své době uznávaný časopis své čtenáře informoval o tom, že „bavorská venkovanka odmítla německé potravinové lístky s tím, že nepotřebuje ani jíst ani pít“.
Pozoruhodné schopnosti prosté ženy z Konnersreuthu zachytil i Montague Summers v knize Fyzický fenomén mysticismu. A její příběh se objevil i v dalších knihách, které vyšly později.
Terezii Neumannovou navštívil rovněž věhlasný indický filosof a jogín Paramahansa Yogananda a popsal její případ ve své knize Autobiography of a Yogi (Autobiografie jogína), vydané v roce 1946. V knize jí věnoval celou kapitolu s názvem Terezie Neumannová, katolická stigmatička z Bavorska, která s úctou podává živé přímé svědectví jednoho z jejích pátečních pašijních transů.
Během některých ze svých pátečních transů totiž pronášela věty, které svědkové (včetně kněžích) identifikovali jako aramejštinu. Údajně rozuměla též hebrejštině, latině a řečtině.
Avšak o něco později se o ni zajímaly i temné síly. Za nacistické Třetí říše byla přísně sledována gestapem. Nacistické Německo ji programově zesměšňovalo, protože vědělo o jejích nesouhlasných názorech a zároveň se obávalo popularity této bavorské venkovanky.
Její popularita ale neuhasla dodnes. Resl, jak se zdejší Terezii přezdívalo, se těší velké oblibě u věřících z celého světa. Zdejší hrob Terezie Neumannové je houfně navštěvován poutníky z celého světa, kteří se také fotografují u jejího rodného domu (který je aktuálně v rekonstrukci).
Čtyřicet tisíc z nich dokonce podepsalo petici žádající její beatifikaci (blahořečení). A v roce 2005 biskup Gerhard Ludwig Müller z Regensburgu skutečně formálně otevřel vatikánský proces její beatifikace.
Nelze tedy zcela vyloučit, že v budoucnosti by mohla být prohlášena za svatou. Žena, která se narodila a celý svůj život prožila jen kousek od České republiky – pouhých sedmnáct kilometrů od Chebu. A která má v Konnersreuthu kašnu.
Václav Fikar