Thálii pro nejlepšího diváka

Na prahu nové divadelní sezóny jsem si připomněl jedno. Že ačkoliv by bez diváka nebylo divadlo, není divákův přínos pro divadlo nikde nijak vypíchnutý. A patřičně doceněný. Mediálně ani společensky.

Herci a režiséři totiž s potleskem diváka automaticky počítají. Spoléhají se, že diváci přijdou. A že vytvoří masu, která po skončení představení ocení herecké výkony rámusem. Nejkrásnější tečkou za večerem – bouřlivým potleskem.

V tomto zažitém schématu divadlo diváka jako takového přehlíží. Až dosud například vůbec nepostřehlo, že není divák jako divák. Že zatímco někteří diváci v hledišti se jen pasivně vezou, jiní hlediště táhnou svým výkonem. Odolností a fyzičkou. A o ty by divadlům mělo jít především, protože právě oni po závěrečné replice určují intenzitu a délku potlesku, čímž vyměřují velikost odměny hercům za jejich výkon. Ano, oni jsou aplaus!

Ostatně za pravdu mi dává i výzkum Univerzity v Uppsale, jejíž výzkumníci studovali diváky jednoho divadelního představení. Závěr výzkumníků pak potvrzuje, co všichni více méně víme. Že potlesk, který se šíří hledištěm jako nákaza, „řídí“ jen několik málo lidí.

Jejich tleskání přímo ovlivňuje dynamiku potlesku celého davu. Oni vyvíjejí sociální tlak na ostatní diváky. Jak v závěru výzkumníci říkají, není to kvalita představení, ani nálada v hledišti, ale několik málo jedinců v hledišti, kteří řídí délku potlesku.

Tak! A co s tím divadla? Samotní herci? Sestoupil někdy některý dolů z jeviště, aby v hledišti vyhledal nejlepšího diváka a předal mu za potlesku seřazených herců kytici? Nikdy.

A přitom by si divadla měla TOP diváků enormně vážit a měla by je vyzdvihovat na piedestal slávy, protože špičkové diváky jednoduše potřebují.

Vždyť zatímco běžný divák tleskne dlaněmi o sebe sotva osmkrát, přičemž při čtvrtém tlesknutí se už začíná modlit, aby první zvednutí opony bylo zároveň posledním, nejlepší diváci se těší, že při této děkovačce padne aspoň národní rekord v počtu zvednutých opon.

Vášeň jim v srdci hárá. A protože divadlo milují, chtějí pro herce, režiséry, autory her, kostymérky a všechen technický personál jen to nejlepší. A tak tleskají jako o život, což vážně není prdel. U nejšpičkovějších diváků jde totiž často o potlesk za hranicí lidských možností.

Nebo si myslíte, že plácat o sebe dlaněmi déle než minutu a půl je legrace? Není! Pokud tleskání dáváte maximum a chcete, aby vaše poděkování divadlem znělo, riskujete nejrůznější potíže či zranění, na jejichž konci může být i pracovní neschopnost.

Riskujete hodně – od otoků dlaní, zhmoždění ramen, křečí až po infarkt či zlomeniny prstních kostí. A to nehovořím o otřesech přenášených tleskáním do mozku, tedy riziku otřesu mozku.

Proto se už dlouho ptám: Nezasloužíme si my, nejlepší diváci, také svoji Thalii? On totiž dlouhý zvonivý potlesk, který hercům tak libě zní, je umění i sportovní výkon zároveň.

Kupříkladu já… Za poslední rok a půl jsem zhlédl šestnáct představení profesionálních divadel. Představení Západočeského divadlo, Divadla J. K. Tyla, Divadla Kalich, Divadla v Celetné nebo Východočeského divadla.

K tomu vynikající přehlídku Divadla jednoho herce v Chebu, festival pouličního divadla a nových divadelních forem, Letní Shakespearovské slavnosti a bokem dvě představení ochotnických spolků. Mám odtleskány dvě a čtvrt hodiny. A všiml si toho některý z herců? Režisérů? Producentů? Ne.

Jistě, jsou diváci, kteří se mohou pochlubit vyšší statistikou návštěvnosti. Ale kdo z nich posílá hercům tolik hlasitého poděkování jako já? Kdo z nich tleská na hranici lidských možností? Kdo z nich vydrží pleskat o sebe dlaněmi sedm opon, volat směrem k hledišti „Bravo!“ a přitom se tvářit, jako by právě prožil orgasmus?

Vím, po čem herci touží! A proto bych si nominaci na Cenu pro nejlepšího diváka bezpochyby zasloužil.

Václav Fikar