Je dvoumetrovým pánem obřích psů se lví hřívou. Psů, kteří oprávněně vzbuzují respekt svým majestátním vzrůstem, avšak kteří se navzdory své zářné mohutnosti těší pověsti nejmírumilovnějších, nejklidnějších a nejláskyplnějších psů v celé psí říši.
Bohumil Stránský je pánem momentálně největší smečky leonbergerů v České republice a současně jedné z největších smeček tohoto psího plemene ve střední Evropě vůbec.
A se svými něžnými obry, za něž bývají leonbergeři označováni, pomáhá léčit bolavá těla a duše starých i nemocných lidí. Říká se tomu canisterapie.
Současně ale rozdává radost a vzdělává lidi nejmenší. Zkrátka jezdí s něžnými obry od léčeben dlouhodobě nemocných či domovů důchodců až po mateřské školky.
„Abychom se uživili, nemůžeme se věnovat výhradně jen canisterapii. Takže máme i doplňkové aktivity, které vznikly jako nutnost, abychom se psům mohli věnovat na plný úvazek,“ vysvětluje Bohumil Stránský šíři záběru největší české leonbergří smečky.
Kolik tedy momentálně máte psů?
Osmnáct. Jedenáct leonbergerů a sedm veverek (psů menších než leonbergeři – pozn. autora).
A s nimi se specializujete na severozápadní Čechy a Plzeňský kraj?
Pokud jde o canisterapii, provozujeme ji pravidelně v patnácti zařízeních Karlovarského a Ústeckého kraje. V Ústeckém kraji jezdíme do nemocnice v Kadani a Domova pro osoby se zdravotním postižením v Klášterci nad Ohří.
Ostatní canisterapii provozujeme výhradně v Karlovarském kraji, neboť naše kapacity jsou omezené a nemůžeme být všude.
Máte málo psů vhodných ke canisterapii?
Zvířat se zkouškami pro canisterapii máme sice dost, ale nikoliv lidí. Největší dopad má tato práce totiž na nás. Veronika (Veronika Stránská – předsedkyně spolku Když pes pomáhá žít – pozn. autora) toho momentálně zvládá mnohem víc než já.
Já, jak stárnu, začínám být víc rozmazlený, a to ve smyslu, že tam, kde se mi nelíbí, už prostě nejezdím. Potřebuji se cítit dobře v prostředí, kam s našimi pejsky na canisterapii jezdím. A pokud ze strany zařízení necítím pro naši práci souznění, tak už k nim příště nepřijedu.
Chápu, tomu rozumím… A doplňkové aktivity poskytujete i mimo oblast severozápadních Čech?
Zrovna před pár dny jsme byli ve školce v Praze.
Mrňata asi měla radost z tak velkých psů…
Abych byl upřímný, daleko raději než školky mám školy, protože dětem ve školním věku už mám co sdělit. Zatímco tříleté děti ve školce můžete nechat pejska akorát pohladit, nebo jim něco s pejskem předvést, s dětmi ve škole už si máte o čem povídat.
Sdělujeme jim informace, které jsou pro jejich život skutečně důležité. Třeba jak poznají, že se psovi, kterého potkali, nelíbí. A jak se potom v takové situaci chovat. Spousta z nich také neví, jak se mají chovat, když si chtějí pohladit cizího psa.
Asi se zeptat pána, ne?
Ano, ale zejména městské děti tohle vůbec netuší. Padesát procent z nich neví, že by se mělo zeptat jejich pána, jestli si psa mohou pohladit. Jde o to, že jejich pán ví, jak pes na jaké situace reaguje, nebo jakou má náturu.
Na srpnových Valdštejnských slavnostech v Chebu, kde jste byl s leonbergery velkou atrakcí, mohu-li to tak říct, jsem si ale všiml, že většina dětí se vás ptala, jestli si může psy pohladit…
Cheb je vzdělaný (vstupuje do rozhovoru předsedkyně spolku Veronika Stránská). Co se týče Karlovarského kraje, tady navštěvujeme školy poměrně pravidelně. Jinak je pravdou, že je velký rozdíl v tom, jestli navštěvujete děti ve městech, nebo na vesnici.
V čem konkrétně?
Vesnické děti jsou víc v kontaktu s přírodou, zatímco děti ve městech? Potkal jste městské dítě bez mobilu? Já zatím ne.
Pojďme k leonbergrům. Proč jste se rozhodli právě pro toto psí plemeno, a ne třeba pro mnohem úspornější čivavy?
Začínali jsme se zlatým retrívrem – úžasnou fenkou Sárou. Měli jsme však klientku, která měla v jedenácti letech osmdesát kilo. A ona si na Sáru soustavně sedala.
A tak jsme začali shánět velkého psa, který bude hodný. A naše známá nám dala tip na leonbergery. Domluvili jsme si schůzku a jeli se za nimi podívat. Když jsme přijeli na místo, za plotem na nás štěkali tři obrovští psi. A já si říkal, že tohle plemeno se na canisterapii nehodí.
Pak se objevila chovatelka a za ní vyrazila Fatimka. A já, když jsem Fatimku zahlédl, tak jsem věděl, že si toho psa odvezu, i kdyby se mělo stát cokoliv. Byla obrovská a byla úžasná. A měla čtrnáct dnů do porodu.
Chovatelka nám řekla, že si Fatimka od nás nevezme žádný piškot, ale ona sežrala úplně všechno, co jsme jí dali.
A dál?
Řekli jsme chovatelce, že bychom chtěli psa na canisterapii. A ona prý, ať strčíme ruku přes plot. Strčili jsme ruku přes plot a v tu ránu se rozhostilo ticho. A nastalo olizování rukou od těch štěkajících obrů. A já rázem věděl, že leonbergři jsou ti praví.
Pak jsme od chovatelky zažili výslech třetího stupně. Co se psem budeme dělat? Co když nebude vhodný na canisterapii a tak dále? A úplně nakonec, jak se bude jmenovat?
Odpověděl jsem, že Karel. Hmm, ale co když to bude fena? ptala se chovatelka. A já řekl, že taky Karel. V tu chvíli mi chovatelka řekla, že mě měla hned vyhodit.
No, a během čtyř let jsme si od ní odvezli pět psů. Karla, Karolínku, Jessie, Amy a Jarouška. A musím říct, že jsme neudělali vůbec špatně. Díky prvnímu z nich, tedy Karlovi, což je naprosto neuvěřitelný pes.
Vysvětlete to?
Říká se, že málokterý canisterapeutický pes je univerzální. Tedy že s ním můžete dělat všechno. Ale já měl hned s prvním kliku. Karel, kdyby mohl, tak se postaví na hlavu a bude se kvůli lidem odpichovat ušima.
Kolik je Karlovi dnes?
Deset.
To je nadstandardní věk na leonbergra…
Ano, už nějakou dobu přesluhuje. Až umře, asi se zblázním.
Do rozhovoru vstupuje Veronika: V létě nám umřel Jaroušek. V nedožitých devíti letech. Ten byl také úžasný. Byl výborný k autistům, přinášel jim vnitřní klid.
A zpět Bohumil: A to je důvod, proč jsme si vybrali leonbergry. Jsou opravdu hodnými obry.
Jako tenhle… (pohlédnu na jediného leonbergra v místnosti, kterému Bohumil umožnil být při našem rozhovoru. Jmenuje se Lumír a leží spokojeně se zavřenýma očima u dveří).
Lumírovi je jen rok. Měl by tady létat, skákat a dělat kraviny, ale raději si lehne a odpočívá. Navíc je výstavně úspěšný. Lumír je junior šampion České republiky a ví to o sobě, což je to nejhorší. Stejně tak jako Bruno. Oba jsou namyšlení. (smích)
Abychom ale dopověděli dřívější otázku – proč jste si nezvolili třeba zmíněné čivavy?
Protože čivava je jediný pes, který nepochází z vlka, ale z kojota. A také se podle toho chová. Vždyť se na ni podívejte… (ukazuje na neposednou čivavu v místnosti).
V čem jsou vaši canisterapeutičtí leonbergeři výjimeční?
Když je vidíte společně tady na dvoře, jsou veselí, jsou šílení, a to se mi na nich líbí. Ale když s některým z nich překročíte práh léčebného zařízení, jako kdybyste lousknul prsty. Vstoupí tam úplně jiný pes. Starostlivý a připravený odevzdat se lidem.
Jak se něžní obři snášejí s menšími psy? Předpokládám, že dobře, protože mají nadhled, ale… Je to skutečně tak?
Problém nastává pouze ve chvíli, kdy začnou děvčata hárat. Tehdy se v nich probudí „chlap“, abych tak řekl, a tu a tam mohou nastat třenice. Ale tehdy jim takové chování toleruji, protože to je příroda. Ale pokud náhodou u některého přeroste něco přes únosnou mez, pak zasáhnu.
Jak vlastně jedenáctičlennou smečku leonbergerů zvládáte?
Hravě. Každý pes, který sem přijde, se totiž učí od smečky. Přejímají chování smečky. A ve chvíli, kdy máte smečku vychovanou, kdy máte její dobrý základ, máte mnohem jednodušší práci.
Přivezli jsme například Baronka. Byl u nás čtrnáct dnů, když jsme vyrazili společně poprvé na procházku. Tedy i s ostatními psy. A nevznikl žádný problém. Jdeme po louce a já jim jenom ukazuju, kam se jde.
Ve vychované smečce všechno funguje hladce. A to vše díky prvnímu psovi – Karlovi.
Když tedy ukážete, kam se jde, který pes je pak vede?
Žádný. Já.
(smích) Vidíte, to je pravda…
Všech jedenáct psů se nikdy nedívá jedním směrem. Každý se věnuje něčemu jinému. Proto upoutám jejich pozornost a potom určím směr.
Jinak ale leonberger není pes, kterého byste mohl nějak drezúrovat, nebo extrémně cvičit. On je totiž velmi inteligentní. Třikrát za sebou mu dáte povel „Sedni!“, a on si sedne. Ale počtvrté už ne.
Podívá se na vás a vysvětlí: Teď jsem ti to třikrát ukázal. A vážně nevím, proč bych si měl sedat počtvrté.
Jsou neuvěřitelně chytří, jsou neuvěřitelně empatičtí. Každého z těch psů cvičím jen pět, šest minut denně. To bohatě stačí.
Já nedbám na drezúru psů, jako spíš na výchovu. Tedy přivolání, chůze na vodítku a chování ve smečce jako takové. Otevřu dveře, řeknu jméno a vstoupí jen pes, jehož jméno jsem řekl. Ostatní zůstanou venku.
Předpokládám, že společně spořádají jídla jako smečka hladových vlků. Nebo jako známý bernardýn Bohouš ze stejnojmenné filmové komedie. Jak náročné je uživit vaši smečku?
U nás padne osmnáct kilo žrádla denně.
Jsou jen na granulích, nebo i na mase?
Maso s granulemi. Mým obrovským strašákem je torze žaludku (druhá nejčastější příčina úhynu psů středních a velkých plemen – pozn. autora), která pronásleduje velké psy obecně. Proto čím pestřejší strava, tím nižší riziko torze.
Pak ale vyděláváte jenom na žrádlo pro leonbergery…
Mně to nevadí.
Má váš spolek nějakého velkého, nebo stabilního sponzora?
Veronika zakroutí hlavou. To ne.
Bohumil: Máme spoustu spolkových přátel, kteří nám pomáhají. Někdo posílá peníze na transparentní účet, někdo přiveze matrace, deky, nebo hřebeny. Ale já jsem velký nepřítel internetového, vlastně jakéhokoliv žebrání. Tohle mi strašně leze na nervy.
Když chcete, můžete nám pomoct. Ale bez jakýchkoliv kravin a opičáren. Jinak o prázdninách, když je největší vedro, jsme zavření. Tehdy jdu dělat střechy a vydělávat na naše pejsky.
A to stačí?
Nestačí. Abychom činnost spolku uživili, cvičíme psy lidem, provozujeme hotel pro velké psy, vlastně teď máme i malé, protože Veronika si je bere sem k sobě. A fungujeme jako odchytová služba pro třiatřicet měst a obcí v kraji. Jsme vlastně největší odchytová služba v Karlovarském kraji.
Pokud jde o potravu, mají nějaké libůstky? Třeba že by nějaký z nich miloval papriku? Nebo černý rybíz?
K individuálním libůstkám nemají prostor. Nemůžete jednomu dát a druhému ne, jelikož oni umějí strašně dobře počítat. A ve chvíli, kdy jednomu z nich dáte piškot, tak ten druhý ví, že ho nedostal. Nebo že jeden dostal tři a on jenom jeden. A sedí naproti vám a ví, že má ještě dostat, aby měl stejně.
Se psy objíždíte i historické akce. K vidění jste třeba na hradech, kde předvádíte, jak jsou leonbergři poslušní. Ve vašem podání tam vypadá výchova psa velmi jednoduše. Je tak snadná ale doopravdy?
Je. Všechno je pouze o důslednosti. Je to prosté. Dáte psovi povel „Sedni“. A pokud pes bezpečně ví, co tento povel znamená, tak si sednout prostě musí. Nekřičím na něj. Nenadávám mu. On si prostě sedne.
Třikrát. Počtvrté už se na vás bude dívat, proč to po něm chcete znovu, když už víte, že si sednout umí… (smích)
Ale sedne si. A Hugo třeba i dvacetkrát, protože je nadšený, když může cvičit. On je ale jeden z dvaceti.
Je rozdíl mezi tím, jak leonbergry přijímají senioři v domovech důchodců a jak například malé děti ve školce?
Ve školkách se nám často stává, že když tam přijdeme, děti zůstanou jako opařené. Najednou se tam totiž objevil pes, který je třikrát větší než ony. A leonbergři řeší tyto situace nádherně. Vyberou si děcko, které nejvíc řve strachy, a s trochou nadsázky si na něj sednou. A dokud nepřestane řvát a nezačne ho hladit, tak se nehne.
Takové chování je naprosto úžasné. Neomylně poznají člověka, který se bojí psů. Oni k vám klidně jdou a kdybyste se bál, tak na vás nikdy neskočí. Otočí se a nastaví vám zadek, jelikož tam nemají zuby. Oni umí nádherně prodat svoji lásku. Říkám tomu, že mají své know how.
Je pro vás jednodušší cvičit štěně, nebo naopak dospělého psa, který má třeba historicky špatnou zkušenost s člověkem, a vy nevíte jakou?
Je to jedno. Se zklamaným nebo třeba týraným dospělým psem ale vše trvá déle. Ale zase – žádný křik, žádný řev, nedej bože třískání psa.
Štěňata? To je paráda. Za tři dny poslouchají. Když se na ně naučíte správně šišlat, mohou se přetrhnout, aby vám ve všem vyhověla. V pubertě je to pak horší, to je stejné jako u dětí. Také začnou odmlouvat, také začnou mít vlastní názor.
Ale to, co s nimi zvládnete do příchodu puberty, z toho pak žijete celý život psa. Nejde přitom o to, aby se pes naučil co nejvíc cviků, ale o to, aby perfektně poslouchal on mě, ne já jeho.
Důležité je také umět psa správně potrestat. Zdůrazňuji správně. A to mimo jiné znamená, že ve chvíli, kdy psa potrestáte, máte vše vyřešeno.
Trest se nevleče do příštích šesti hodin. Když si pět minut po trestu přijde pes pro pohlazení, tak ho dostane. A tohle mnoho lidí neví, nebo neumí. Psa trestají stejně jako své děti, tedy na delší dobu. Ale pes to nechápe. Za půl hodiny vůbec neví, proč je trestaný.
Dnes vám běhá po dvoře jedenáct leonbergerů. Je jedenáctka strop, nebo váš dvůr utáhne ještě nějaké?
Strop byl už v šesti. (smích) Odpovím vám jinak: V okamžiku, kdy se rozhodnu, že si psa přivedu, tak si ho prostě přivedu.
Veronika: To je pak vždy: Hele, Veru, já ti musím něco říct… (smích)
Takže kdybyste se teď dozvěděl, že je někde v republice nějaký týraný, nebo opuštěný leonberger, tak…
…tak si pro něj pojedu. V poslední době jsme začali fungovat trochu jako záchranná stanice leonbergerů a musím říct, že jsem na nás pyšný. Máme jediný problém. Totiž že ode mě už psi nejdou dál.
A to je problém?
Je. S krmením. A není to jen krmení. I když se nic neděje, tak jen zvěrolékař nás stojí 200 000 korun ročně. Ale když se nějaké zdravotní problémy skutečně vyskytnou, tak se řeší extra.
Ale lidé jsou na nás hodní. Když Karel potřeboval operaci za šedesát tisíc, měli jsme na ni vybráno za tři dny.
Byl nepřejícný osud vašeho syna spouštěčem životní cesty, po které už roky jdete? Tedy leonbergeři, canisterapie a postupně vše ostatní kolem psů?
Samozřejmě. Sárinku jsme mu tehdy pořídili na radu ze stacionáře. Po čase se nás zeptali, jestli bychom nechtěli dělat canisterapii. Tehdy jsem neměl tušení, co to je, natož jak se canisterapie dělá. Pouze jsem se dočetl, že výcvik psa pro canisterapii stojí 240 tisíc korun.
Tak jsem si psa pro canisterapii zkusil vycvičit sám, i když jsem předtím psy nikdy necvičil. A ono se to povedlo, u zkoušek uspěl.
Takhle vše začalo. Dnes už mám tolik zkušeností, že jsem schopný předat je dál, což dělám velmi rád. Avšak jen lidem, kteří jsou ochotni poslouchat a učit se.
Pokud si sem někdo přijde o radu, ale přitom mě začne poučovat, že by to či tamto mělo být jinak, pak ok. Ať si to dělá jinak. Ale ne tady u nás.
Musím říct, že to je asi odraz dnešní české společnosti. Každý všechno umí, každý všude byl, každý všechno zná, každý všechno četl na internetu. Ale výsledek naprosto žádný. A přitom je to tak jednoduché. Říkám jim: V pořádku, tak mi to ukažte…
Určitě budete mít s leonbergery nějaké veselé historky. Kdybyste měl vybrat dvě pro nejlepší přátele, které byste jim vyprávěl?
Některé historky jsem sepsal a máme je na webových stránkách. Nejlepší, myslím, je Ropná královna.
Na minulém místě, kde jsme bydleli, vykopali nádrž na naftu. Karolína se při procházce jednoho dne rozhodla, že si v ní zaplave. Když jsem na ni volal, ať jde z bazénu ven, tak vůbec nechápala, proč by měla jít ven.
Když nakonec vylezla, otřela se úplně o všechny, které jsme cestou potkali. A také o naše ostatní leonbergry. Strašné!
Koupání asi byla práce na několik dnů. Nebo jste ho zvládl rychleji?
Zvládl jsem je vykoupat za jeden den. Ale ručníky rychle došly, a tak jsem připravil prostěradla. A sotva jsem ji vykoupal, skočila do nádrže s naftou znovu.
Uf… A druhá historka?
Honili jsme rybářského pytláka. Jdeme kolem rybníků a najednou slyším příšerný řev. Proti mně běžel chlap s velkým břichem. V okamžiku, kdy mě spatřil, prudce uhnul a skočil do rybníka.
Přál bych vám vidět, s jakou radostí moji leoni naskákali za ním. A začali kolem něj plavat jako žraloci. Nebyl jsem schopný cokoliv udělat, protože jsem se velmi smál. V rybníku bylo vody po stehna, zbytek byl bahno. Ale on, jak se bál, tak se tam příšerně plácal.
Nicméně doplácal se na druhou stranu, kde měl schované kolo. Sedl na něj, načež leoni zavětřili, že konečně bude sranda. A tak se vypravili za ním. On dojel k bráně a velmi nacvičeným pohybem přehodil kolo přes bránu, kterou přelezl. Tehdy se zklamaní leoni, že už je po legraci, vrátili.
Václav Fikar
MEDAILONEK BOHUMILA STRÁNSKÉHO:
Bohumil Stránský se narodil ve znamení Střelce v roce 1972 v Sokolově. Je otcem myšlenky a lídrem spolku Když pes pomáhá žít.
Předsedkyně spolku Veronika Stránská o něm říká, že se psy si rozumí, ti ho respektují a zároveň milují. Na cestu canisterapie ho přivedl osud jejich syna, který je velmi těžce postižený.
Na něžné obry z jedenáctičlenné smečky Bohumila Stránského můžete narazit kdekoliv v širším regionu. Spatřit a případně pohladit si je jste mohli v Kadani, Ostrově, Kyselce, Karlových Varech, Chodově, Sokolově, Královském Poříčí. Často je můžete potkávat v Chebu, pravidelně přijíždí do Hranic u Aše.
CO JE CANISTERAPIE?
Canisterapie je druh terapie, při které se využívá kontaktu se psem pro zlepšení psychického i fyzického stavu člověka.
Canisterapeutický tým tvoří psovod a pes. Lze tuto metodu využít ke zklidnění, soustředění a také k aktivizaci klientů při léčení situací, kdy jiné metody nejsou účinné. Pes uspokojuje potřebu tělesného kontaktu klienta a jeho citové potřeby.
Canisterapie se uplatňuje u široké věkové kategorie (děti, dospělí, senioři i osoby s postižením). Terapie se psem může aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, ale i motoriku. Říká se jí také léčba psí láskou.