Po několika docházkách na větší stojaté lokality potřebuji drobnou změnu. Letos jsem ještě nelovil na malém místním potůčku, a tak se nenechávám kolegou dlouho přemlouvat. Rozhoduji se okamžitě. Vyrážíme tedy ve dvou plně naloženi vstříc dalším zážitkům.
Věrného přítele trabanta pro jistotu nechávám odpočívat, abych mu dopřál zasloužený klid, a lehce nesvůj na místě spolujezdce se vezu jakousi moderní „cizinou“ na vybrané místo.
Odbočujeme ze silnice na polní cestu podél toku malé říčky, v této době minimálně navštěvované. Kolega po jízdě polní cestou dost nadává, že si poničí drahou „cizinu“ a já se jen potutelně usmívám. No jo, no… Moje laminátové trsátko by zcela jistě žádné újmy neutrpělo, popichuju ho.
Konečně jsme na místě a můžeme vybírat, kam si kdo sedne. Vzhledem k tomu, že říčka zde není ani deset metrů široká a je velmi čistá, nezbývá než sedět odhadem aspoň dvacet metrů od sebe. Rybáři sem asi občas chodí, neboť na mnou vybraném místě nalézám v zemi zapíchnutou vidličku.
„No vida, a pak že jsou ryby pouze prodělečné,“ volám na kolegu a nesu vidličku do auta. Tento podomácku dělaný model ze silného hliníkového drátu by slušel spíše do sběrny kovového šrotu, ale kolega je dost spořivý (proto má asi „cizinu“), a tak ji spokojeně schovává do pouzdra.
Paráda, dnes nebudu muset platit benzín, myslím si a pomalu vybaluji pruty. Proudnější úsek říčky zde končí a tvoří větší tůňku. Pěkné místečko s rákosem na protilehlém břehu dává tušit možný výskyt zapomenutých kapříků a línů.
Vybaleno a připraveno k lovu mám ihned. Nejdříve na háček napichuji svazek červů a nahazuji, nebo spíše pokládám nástrahu ke břehu naproti. Špička feederu dosahuje dost daleko, a tak udržení lehké zátěže naproti u rákosu není problém. Až teprve teď začínám míchat a připravovat krmení.
Dnes volím směs Van Den Eynde Turbo Black v menším množství. Na tomto malém potůčku není potřeba krmit velkým množstvím. V této čisté vodě bude černá barva krmení ideální. Ryby nebude plašit a i opatrnější kusy s důvěrou přiláká.
Barva krmení je to dost zásadní věc. V minulosti jsem několikrát udělal chybu, že jsem do podobné říčky naházel hromadu světlého krmení, ale pak kromě občasné bílé ryby kapříci na zakrmené místo nenajeli. Na dně jsem viděl jen obrovskou světlou skvrnu krmné směsi, ale po rybách ani památka.
Další z velice důležitých pravidel na podobných lokalitách je opatrný přístup a nenápadný příchod ke břehu. Pokud se někdo přiřítí za stálého dupání na břeh malých říček, může se stoprocentní jistotou počítat s úprkem ryb z tohoto místa.
Jako zátěž použiji samostatné koncové olůvko dvacet gramů. To bohatě postačí na došponování špičky a splní účel jemného lovu. Krmnou směs tuním pár hnojáčky, červy i bonduelkou a lehce rukou vnadím k rákosu. Pokládám prut do vidličky a usazuji se spokojeně do křesílka.
Krásný den a pěkná říčka = spokojený rybář
Po deseti minutách mám první kontakt a nejjemnější špička na mém médiu lehce zavrní. Pomalý, táhlý ohyb. a proto vůbec na nic nečekám. Lehce zasekávám s druhou rukou připravenou na brzdě navijáku. Tah ryby není sice velký, jezdí stále v tůni a krátkými výpady snaží nenápadně vplout do rákosu.
Bohužel pro ni je na mé vybavení krátká, a tak po pěkném boji přitahuji rybu ke břehu. Teprve teď vidím skrz čistou vodu krásně vybarveného lína solidního rozměru. Opravdový balzám na duši, takováto podívaná. Ani neberu do ruky podběrák, přitahuji rybu na okraj břehu, fotím, vyndávám z tlamy svazek neporušených červů s háčkem a odstrkuji ho zpět do jeho království.
Po tomto příjemném zážitku už dnes nemusím nic ulovit, myslím si. Přesto ale znovu nahazuji na úspěšné místo. Po půl hodině se rákos naproti začíná podezřele hýbat. Znamení toho, že se mohu v blízké době dočkat dalšího pěkného lína.
A opravdu se za pár minut znovu ohýbá špička feederu, ale tentokrát ne klidně, nýbrž razantně. Okamžitě zasekávám a nestačím se divit. Vlna v rákosu mě velmi překvapila. A stejně tak tah ryby. Urputný výpad na okraj tůně svědčí o její síle. Nemám moc na výběr, a proto brzdím cívku nadoraz.
Velké kolo na hladině svědčí o tom, že se mně podařilo rybu zabrzdit. A já vyjeveně koukám na krásného zlatého lysce.
„Kde se na tak malé vodě vzal?“ volám na kolegu, ať se jde podívat.
Nádherný souboj se silnou rybou vyhrávám. Kolega fotí jak smyslů zbavený a zcela jistě přemýšlí, jaký olej použije na smažení.
„Jé, mě vypadl z ruky u podběráku,“ hlásím, když se mě ptá, kolik asi bude mít centimetrů.
„Ty seš ale jelito,“ nadává a odchází ke svým prutům.
Lehce se pousměji a mám radost, jak jsem ho převezl. Mám opět nastraženo a připraveno do akce. Tentokrát se ale dlouhé minuty nic neděje. I rákos se přestal hýbat.
Z dlouhého přemýšlení a nostalgického rozhlížení po krajině mě vytrhává podobný záběr jako minule. Brzda opět ječí a já nevím proč, vždy si při tomto zvuku vzpomenu na svoji přítelkyni.
Tentokrát ryba jezdí podél rákosu a víří jemné bahýnko ze dna. Boj je to neméně těžký, ale podstatně rychlejší. Krásně zbarvený šupináč brzy vzdává souboj se mnou, a tak jsem opět vítězem. Rychle fotím kapříka, kterého pouštím dřív, než se dorazí podívat kolega, aby ho nechtěl sníst zasyrova.
Kolega ale zřejmě usnul, a tak ani neví, co se v této tůni děje. V zápalu boje si ani nevšímám, že je již zataženo a říčka se začíná kalit.
To není možné, taková čistá voda, nikde ani kapka a najednou tohle? Zřejmě pršelo někde mnohem výš proti proudu, myslím si a těším se na další záběry. Bohužel se začíná zvedat hladina říčky, a tak už žádný záběr nepřichází.
Jsme nuceni balit. Doslova jsme vyhnáni počasím a zřejmě si Svatý Petr usmyslel, že mi to pro dnešek stačilo. Asi má pravdu. V nejlepším je dobré přestat. A tak nasedáme do vozu a vyrážíme k domovu.
Celou cestu poslouchám vyprávění o tom, jak je to dobře, že mě kapr upadl do vody. Protože neušpiní nové koberečky v kufru vozu.
„Jo, a dlužíš mně dvě stovky za benzín,“ připomíná se kolega. Nalezenou vidličkou jsem ho tedy neuplatil.
Tuto vycházku jsem si tedy užil v duchu „všeho s mírou“. Kolega se totiž také jmenuje Míra. Už se docela těším domů na svého tráboše a na přítelkyni.
Radek Kohout