Iron Maiden v pražském lijáku. Koncert, který se bude pamatovat

V jedenáct večer už byla Praha hodinu po dešti. Stál jsem po kotníky v louži kousek od Synot Tip Areny v Edenu a přemýšlel, čemu se věnovat dřív.

Jestli ždímat tričko, durch promáčené šortky anebo se pokusit zachránit pár bankovek, které se mi v peněžence úplně rozmáčely. Byl jsem totiž u toho! Na koncertu Iron Maiden, který se už navždy zapíše jako deštěm bičovaná podívaná, co udělala tisíce lidí šťastnými.

Mejdni, déšť a my ostatní

Déšť. Kdyby nešlo o přírodní úkaz v posledních týdnech tak výjimečný, zřejmě by jeho kapky zajímaly málokoho. Protože ale v Česku zapršelo prakticky poprvé po několika týdnech sucha, skloňovali slovo déšť naprosto všichni účastníci pondělního koncertu britské Železné panny v Praze. A že jich bylo.

Fanoušci v tričkách Iron Maiden dorazili nejen z Čech a Moravy, ale i z Polska, Německa, Slovenska, Švýcarska, Bulharska a dokonce i z Anglie. Aby zde, u Vltavy, zavzpomínali s legendární metalovou kapelou na jedno z nejlepších alb její historie – Seventh Son of a Seventh Son (1988).

Tentokrát však Angličané nepřivezli do Prahy jen sendviče plněné svými hity z 80. let, ale také již zmíněný déšť. A to natolik vydatný, že ho vypíchla i média informující o pražském koncertu Mejdnů hned v úvodních perexech.

„Prudký déšť bičoval pražské ulice i stadion Eden, kde v pondělí večer zahráli britští Iron Maiden,“ zmiňoval například server IHNED.cz brachiální liják pondělního večera.

Provazy lijavce skutečně nikoho na ploše stadionu nešetřily, spíš naopak. A možná právě proto si fanoušci Mejdnů dole v „podpódií“ namíchali pozoruhodný koktejl pospolitosti, sounáležitosti, houževnatosti a člověčenství, který popíjeli po celou dobu koncertu.

Hustý přívalový déšť jako by nás všechny stmelil. A tím přispěl k napsání mnoha šťastných mikropříběhů, které pod lesem zdvižených rukou nemohly být z pódia k přečtení.

maiden 4
Foto Václav Fikar

Když například stadion burácel „Can I Play with Madness“, vedle mě se usmířil mladý pár. „Moc mě to mrzí, promiň,“ omlouvala se mu zcela promáčená černovláska. A on ji najednou vzal na milost. Přimáčknul ji k sobě, její deštěm zplihlé vlasy mu nevadily. A zatímco liják neustával, odhrnul je stranou a něco jí pošeptal. A za chvíli už spolu skákali a řvali jako ostatní: „Can I Play with Madness“. Teď už byli šťastní.

Na stadionu zalitém jako rýžové pole se stal šťastným i Maty, jak ho oslovovali jeho přátelé. Někdy v momentě, kdy na pódium vpochodoval obrovitý maskot kapely Eddie ve staré vojenské uniformě, aby svou šavlí bral muzikanty pod krkem, zařval radostí. Přišla mu textovka od holky. Psala, že mu dává ještě jednu šanci. „Tak si to neposer, vole,“ gratuloval Matymu kamarád. A oba pak o to zuřivěji fandili.

Angličany, zvyklé na ostrovní déšť, pražský přívalový liják upřímně zaskočil. Věrné fanoušky z domoviny Železné panny zocelila až slivovice, kterou jim z placatky nabídli kluci od Třince. Britové tak během skladby „Fear of The Dark“ poznali nový nápoj. Švestkovou vodu z Moravy. A i jinak si Česko zamilovali. „Czech Republic is great,“ ukazovali palec vzhůru. A zřejmě pak odletěli šťastní.

Šťastně skončil i mikropříběh fanynky z Drmoulu na Chebsku. Holka, která zpívala s Mejdnama kousek od mé pravice, ztratila někdy během koncertu klíče od auta. Když si všimla, že je bez klíčů, zpanikařila. Když jsem si pak všiml, že panikaří, začal jsem se společně s několika dalšími dívat pod nohy namačkaného davu. A vida. Během písně „The Clairvoyant“ jsem klíče na promáčeném trávníku našel. „Ježiši, díky moc, zachránil jsi mě,“ začala se znovu radovat z atmosféry. „Odkud jsi?“ „Ze západu, z Chebu,“ usmál jsem se. „Fakt? No to je super. My jsme taky odtamtud, od Mariánek. Z Drmoulu, jestli to tam znáš,“ těkala po mně očima, zatímco na sobě ždímala tričko. A pak společně s kamarádkou zařvaly: „Bruci, Chebsko je tady!“

Zpěvák britských Iron Maiden je ale zřejmě neslyšel, protože píseň kvůli této zásadní informaci nepřerušil.

iron maiden
Foto Václav Fikar

Když byli Mejdni, kteří na pódiu částečně mokli s námi, uprostřed skladby „The Trooper“, několik chlapů v řadě přede mnou ze sebe sloupalo promáčená trička a než skladba dozněla, drželi se kolem ramen a poskakovali do půl těla v rytmu Trooperu.

„Pojď si pro nás,“ křičel jeden z nich směrem k potemnělé obloze jako poručík Dan na krevetové lodi Forresta Gumpa. A pak se hlasitě rozesmál. Štěstím. Po koncertu odešli všichni „naháči“ spolu. Za vzájemného ujišťování, že „to byl nejlepší koncert“.

Podobné hodnocení jsem přitom v Edenu slyšel často. Pro stovky fanoušků bylo pondělní vystoupení Iron Maiden skutečně životním zážitkem nebo jedním z největších. Třeba pro mého syna. Ačkoliv metal není jeho šálkem kávy, velkolepá podívaná ho spolu s atmosférou na stadionu strhla. „Mysteriozní. Vidět Mejdny na živo a zemřít,“ parafrázoval cestou k metru známý citát. Absolvoval ji bez trička, které i on na stadionu sundal.

Fucking weather? Eden mávl rukou

Ona je to vlastně smůla. Pech jako hrom. Déle než tři týdny je sluncem zalité Česko okusované suchem, aby se čtyřicet minut před začátkem dlouho očekávaného koncertu jedné z největších metalových kapel všech dob přihnal do Prahy hustý déšť. Liják, který zamotal lidem od kapely hlavu tak, až se v jednu chvíli zdálo, že Mejdni tentokrát v Česku nezahrají.

Naštěstí zahráli. Dali to s námi. Nástroje nenástroje, elektrika neelektrika. „Iron Maiden byli tvrdší než počasí,“ psal o pár hodin později zpravodajský server IDnes.cz.

Možná ano, především ale měli skvělou formu a s ní i potřebu vrátit promáčeným lidem vše, co jim toho večera dali. Houževnatost, sílu, srdce, zjevnou chuť nenechat se deštěm otrávit. Když hráli Mejdni, „fucking weather“ zkrátka nemělo šanci. A tak se pražský koncert britské metalové legendy proměnil v kapitální pařbu pod bičem deště, na kterou se bude vzpomínat až v Londýně. Už jen proto, že na konci vystoupení pršet přestalo. Jako naschvál! Ano, v Praze lilo jen a pouze v době koncertu Mejdnů! Natruc jim? Natruc nám?

iron maiden v praze (10)
Foto Václav Fikar

Ale vážně… Zažil jsem už několik koncertů, které déšť neúprosně zabil. V Edenu ale paradoxně pomohl pravému opaku. Prožili jsme tam hodně silný a podařený večer. Legendární Britové Praze odevzdali, co se od nich chtělo. Pobavili metalem, pyrotechnikou, jevištní scénou.

Podle mnohých věrných jsme dokonce byli svědky historicky nejlepšího koncertu Iron Maiden v Česku (Mejdni mají Česko rádi, od roku 1990 zde hráli už pojedenácté). A mě v souvislosti s deštěm napadá, jestli by jejich závěrečné hodnocení bylo stejné, kdyby je nespojovala pozoruhodná atmosféra, vzniklá smůle s počasím navzdory? Kdyby tam mnozí z nich neprožili své malé šťastné příběhy pod sršícími provazy červencového deště? Možná ano, možná ne, těžko říct.

Václav Fikar

8 thoughts on “Iron Maiden v pražském lijáku. Koncert, který se bude pamatovat

  1. Mno jeden z těch horších příběhů

    Po meidnech jsem čekal na vlak do Plzně a vkdyž jsem se dočkal usnul jsem sám k kupé a někdo mi z batohu odcizil peněženku s celim jejím mokrým obsahem cca 4K prič. Hořká tečka za nejlepšim zážitkem

    Jeden z těch lepších je uplně opačnej
    Táta mě ve 13 vzal na ozzyho. Tentokrát jsem mu to vrátil a vzal ho na Mejdny. Bylo to super jit zase po tolika letech…

  2. Já tam byl taky. Díky kolegovi kterej nám v předprodeji pořídil lupeny do kotle. Pro mě, dva dny po 32. narozeninách, to byl nejlepší dárek jakej jsem si mohl přát. Déšť byl chvíli protivnej, ale pak už mi to nevadilo a částečně me ochránila vesta s vlastnoručně našitým Ediem. Těžko pro mě bude mít nějaká kapela takovej zvláštní význam. Leda by k nám každej rok na konci července jezdili Ironi …

    1. Přesně o tom píšu, tedy i o vašem mikropříběhu… To jsou ty tisíce příběhů, které se v pondělí večer na stadionu v Edenu viditelně či neviditelně odehrály. Například v metru ze stanice Strašnická, kde nastupovaly desítky rozzářených fanoušků v tričku Iron Maiden, se mě cestou zeptal asi šedesátiletý chlap v kárované košili: Byl jste také na Mejdnech? Odpovídám: Ano. A on se ptá: Jaké máte pocity? Okamžitě jsem řekl: Skvělé. Viděl jsem už řadu velkých světových kapel, Mejdny v Česku podruhé, ale tenhle koncert měl nějakou zvláštní auru… A on i se svou ženou, která seděla vedle něj: Viďte! Já u nás viděl Mejdny už pětkrát, ale dnešku se nic nevyrovnalo. Mrzí mě, že jsem nebyl v kotli, ale jen na tribuně…

  3. Souhlasím, hezky napsáno S odstupem času začínám mít podezření, jestli to počasí nebylo součástí scény. Není možné, aby se úplně náhodou zrovna v průběhu koncertu proháněla taková mračna nad stadionem, která navíc sem tam pročísl blesk – občas jsem se podíval nahoru a čekal, jestli se neobjeví tvář Eddieho… Všichni v mém okolí byli zděšeni počasím a snad nás i litovali – a já jim to musel vyvracet – metalová legenda + metalové počasí + malé/velké příběhy každého fanouška = skvělý zážitek

  4. Hezky jsi to napsal, Václave. Souhlasím, že vydržet na hřišti chtělo hodně nadšení Atmosféra fakt byla parádní, dlouho jsem na takovém koncertu nebyl. Hned bych si ho zopakoval, i s deštěm

    1. Děkuju moc, Honzo. Ano, bez nadšení a pospolitosti by zřejmě nešlo vydržet Ale jak řekl Bruce Dickinson, toho večera jsme byli jedna velká „maiden family“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..