Iron Maiden v pražském lijáku. Koncert, který se bude pamatovat

V jedenáct večer už byla Praha hodinu po dešti. Stál jsem po kotníky v louži kousek od Synot Tip Areny v Edenu a přemýšlel, čemu se věnovat dřív.

Jestli ždímat tričko, durch promáčené šortky anebo se pokusit zachránit pár bankovek, které se mi v peněžence úplně rozmáčely. Byl jsem totiž u toho! Na koncertu Iron Maiden, který se už navždy zapíše jako deštěm bičovaná podívaná, co udělala tisíce lidí šťastnými.

Mejdni, déšť a my ostatní

Déšť. Kdyby nešlo o přírodní úkaz v posledních týdnech tak výjimečný, zřejmě by jeho kapky zajímaly málokoho. Protože ale v Česku zapršelo prakticky poprvé po několika týdnech sucha, skloňovali slovo déšť naprosto všichni účastníci pondělního koncertu britské Železné panny v Praze. A že jich bylo.

Fanoušci v tričkách Iron Maiden dorazili nejen z Čech a Moravy, ale i z Polska, Německa, Slovenska, Švýcarska, Bulharska a dokonce i z Anglie. Aby zde, u Vltavy, zavzpomínali s legendární metalovou kapelou na jedno z nejlepších alb její historie – Seventh Son of a Seventh Son (1988).

Tentokrát však Angličané nepřivezli do Prahy jen sendviče plněné svými hity z 80. let, ale také již zmíněný déšť. A to natolik vydatný, že ho vypíchla i média informující o pražském koncertu Mejdnů hned v úvodních perexech.

“Prudký déšť bičoval pražské ulice i stadion Eden, kde v pondělí večer zahráli britští Iron Maiden,” zmiňoval například server IHNED.cz brachiální liják pondělního večera.

Provazy lijavce skutečně nikoho na ploše stadionu nešetřily, spíš naopak. A možná právě proto si fanoušci Mejdnů dole v „podpódií“ namíchali pozoruhodný koktejl pospolitosti, sounáležitosti, houževnatosti a člověčenství, který popíjeli po celou dobu koncertu.

Hustý přívalový déšť jako by nás všechny stmelil. A tím přispěl k napsání mnoha šťastných mikropříběhů, které pod lesem zdvižených rukou nemohly být z pódia k přečtení.

Když například stadion burácel „Can I Play with Madness“, vedle mě se usmířil mladý pár. „Moc mě to mrzí, promiň,“ omlouvala se mu zcela promáčená černovláska. A on ji najednou vzal na milost. Přimáčknul ji k sobě, její deštěm zplihlé vlasy mu nevadily. A zatímco liják neustával, odhrnul je stranou a něco jí pošeptal. A za chvíli už spolu skákali a řvali jako ostatní: „Can I Play with Madness“. Teď už byli šťastní.

Na stadionu zalitém jako rýžové pole se stal šťastným i Maty, jak ho oslovovali jeho přátelé. Někdy v momentě, kdy na pódium vpochodoval obrovitý maskot kapely Eddie ve staré vojenské uniformě, aby svou šavlí bral muzikanty pod krkem, zařval radostí. Přišla mu textovka od holky. Psala, že mu dává ještě jednu šanci. „Tak si to neposer, vole,“ gratuloval Matymu kamarád. A oba pak o to zuřivěji fandili.

Angličany, zvyklé na ostrovní déšť, pražský přívalový liják upřímně zaskočil. Věrné fanoušky z domoviny Železné panny zocelila až slivovice, kterou jim z placatky nabídli kluci od Třince. Britové tak během skladby “Fear of The Dark“ poznali nový nápoj. Švestkovou vodu z Moravy. A i jinak si Česko zamilovali. „Czech Republic is great,“ ukazovali palec vzhůru. A zřejmě pak odletěli šťastní.

Šťastně skončil i mikropříběh fanynky z Drmoulu na Chebsku. Holka, která zpívala s Mejdnama kousek od mé pravice, ztratila někdy během koncertu klíče od auta. Když si všimla, že je bez klíčů, zpanikařila. Když jsem si pak všiml, že panikaří, začal jsem se společně s několika dalšími dívat pod nohy namačkaného davu. A vida. Během písně „The Clairvoyant“ jsem klíče na promáčeném trávníku našel. „Ježiši, díky moc, zachránil jsi mě,“ začala se znovu radovat z atmosféry. „Odkud jsi?“ „Ze západu, z Chebu,“ usmál jsem se. „Fakt? No to je super. My jsme taky odtamtud, od Mariánek. Z Drmoulu, jestli to tam znáš,“ těkala po mně očima, zatímco na sobě ždímala tričko. A pak společně s kamarádkou zařvaly: „Bruci, Chebsko je tady!“

Zpěvák britských Iron Maiden je ale zřejmě neslyšel, protože píseň kvůli této zásadní informaci nepřerušil.

Když byli Mejdni, kteří na pódiu částečně mokli s námi, uprostřed skladby „The Trooper“, několik chlapů v řadě přede mnou ze sebe sloupalo promáčená trička a než skladba dozněla, drželi se kolem ramen a poskakovali do půl těla v rytmu Trooperu.

„Pojď si pro nás,“ křičel jeden z nich směrem k potemnělé obloze jako poručík Dan na krevetové lodi Forresta Gumpa. A pak se hlasitě rozesmál. Štěstím. Po koncertu odešli všichni “naháči” spolu. Za vzájemného ujišťování, že „to byl nejlepší koncert“.

Podobné hodnocení jsem přitom v Edenu slyšel často. Pro stovky fanoušků bylo pondělní vystoupení Iron Maiden skutečně životním zážitkem nebo jedním z největších. Třeba pro mého syna. Ačkoliv metal není jeho šálkem kávy, velkolepá podívaná ho spolu s atmosférou na stadionu strhla. „Mysteriozní. Vidět Mejdny na živo a zemřít,“ parafrázoval cestou k metru známý citát. Absolvoval ji bez trička, které i on na stadionu sundal.

Fucking weather? Eden mávl rukou

Ona je to vlastně smůla. Pech jako hrom. Déle než tři týdny je sluncem zalité Česko okusované suchem, aby se čtyřicet minut před začátkem dlouho očekávaného koncertu jedné z největších metalových kapel všech dob přihnal do Prahy hustý déšť. Liják, který zamotal lidem od kapely hlavu tak, až se v jednu chvíli zdálo, že Mejdni tentokrát v Česku nezahrají.

Naštěstí zahráli. Dali to s námi. Nástroje nenástroje, elektrika neelektrika. “Iron Maiden byli tvrdší než počasí,” psal o pár hodin později zpravodajský server IDnes.cz.

Možná ano, především ale měli skvělou formu a s ní i potřebu vrátit promáčeným lidem vše, co jim toho večera dali. Houževnatost, sílu, srdce, zjevnou chuť nenechat se deštěm otrávit. Když hráli Mejdni, „fucking weather“ zkrátka nemělo šanci. A tak se pražský koncert britské metalové legendy proměnil v kapitální pařbu pod bičem deště, na kterou se bude vzpomínat až v Londýně. Už jen proto, že na konci vystoupení pršet přestalo. Jako naschvál! Ano, v Praze lilo jen a pouze v době koncertu Mejdnů! Natruc jim? Natruc nám?

Ale vážně… Zažil jsem už několik koncertů, které déšť neúprosně zabil. V Edenu ale paradoxně pomohl pravému opaku. Prožili jsme tam hodně silný a podařený večer. Legendární Britové Praze odevzdali, co se od nich chtělo. Pobavili metalem, pyrotechnikou, jevištní scénou.

Podle mnohých věrných jsme dokonce byli svědky historicky nejlepšího koncertu Iron Maiden v Česku (Mejdni mají Česko rádi, od roku 1990 zde hráli už pojedenácté). A mě v souvislosti s deštěm napadá, jestli by jejich závěrečné hodnocení bylo stejné, kdyby je nespojovala pozoruhodná atmosféra, vzniklá smůle s počasím navzdory? Kdyby tam mnozí z nich neprožili své malé šťastné příběhy pod sršícími provazy červencového deště? Možná ano, možná ne, těžko říct.

Václav Fikar