„S touhle bych zemřel v jedinej den a jestli vám to nestačí…,“ prozpěvuju si spolu s Kabáty, zatímco kličkuju zasněženou tepelskou krajinou. Malou dámu hrají na Impulsu, který zrovna poslouchám. Vlevo sníh, vpravo sníh, na stromech sníh. A přede mnou led. Přesněji rybník pokrytý ledem.
Poslední lednový den mířím na Houpačku, malý rybník u Teplé. Letos už potřetí budu mezi sněhem a ledem usilovat o siveny, pstruhy nebo jesetery. A protože první dvě chytání na rybníku provozovaném Jakubem Vlčkem pro mě dopadla úspěšně, nepochybuji o tom, že také do třetice se na Houpačce dobře pobavím. I když si horkým dechem budu muset rozehřívat zmražené prsty.
Je to zvláštní, ale i tentokrát, stejně jako v předchozích dvou lednových případech, je krajina ponořená do zimní mlhy. Místy hustější, místy řídké. Podle toho, jestli zrovna stoupám nebo klesám. A tak mohu bez přílišného přehánění říct, že Houpačka leží za mlhou hustou tak, že by se dala krájet.
Jsem na místě. „…kdyby tam stála stovka žen, vyzvu ji k tanci, a to netančím,“ vypínám motor, zapínám zimní bundu ke krku a křupajícím sněhem scházím k rybníku. Leden s únorem sice rybolovu nepřejí, myšleno ve zdejších klimatických podmínkách, ale proč si nezkrátit čekání na jaro zimním rybolovem pod ledem.
Ice fishing, jak se v anglicky mluvících zemích říká nejistému lovu v ledových dírkách, je specifickou, skoro bych řekl extrémní formou rybolovu, která ale může v zimě zahřát. Alespoň duši a mysl. Pokud totiž ryby pod ledem berou, rybář nevnímá led pod nohami.
Cesta z města
Od Mariánských Lázní, Bečova nebo Toužimi. Všechny cesty nevedou jen do Říma, jak Římané od nepaměti zatvrzele říkají, ale skoro kamkoliv. Třeba do Teplé. Jen musíte vědět, kde začít.
Jednou „Alice se dala na pití“ nebo „Baťůžek“ od Sta zvířat, jindy Zeppeliny, Metallicu, Red Hot Chilli Peppers, Elány nebo Škwory… Bez ohledu na náladu jezdívám za rybami obvykle s muzikou puštěnou nahlas. Muzika potichu mě nebaví. Ani v zimě.
Krajina Tepelska a Toužimska v lednu. Mrazivě vlhká mlha stromům naložila.
Světlo mezi kmeny stromů není vada fotografie, ani světlo na konci tunelu. Mlhou se jen ke mně blíží auto.
Fotografie do tohoto fotoblogu vznikaly během všech tří lednových cest na Houpačku. Při jedné z nich vypadala cesta k rybníčku právě takto. Rybník se nachází za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Místy.
Scény jako ze zimou svírané Narnie … Desítky otrlých rybářů občas pokusí nevyzpytatelné štěstí i v těchto podmínkách.
Tady je Vlčákovo aneb Dírkám o kousek blíž.
Cesta pod led
Veselá paní Houpačková, jak jsem si strašáka pro sebe pojmenoval, je strážkyní rybníku. Neklamné znamení, že jsem na Houpačce.
Chybělo opravdu málo, aby dvoudenní obleva před pátečním dírkováním učinila naším plánům přítrž. Tady se pode mnou prolomil led, o deset metrů vedle dopadl úplně stejně šéfredaktor Kajmana Radek Filip. Led u břehu povoloval, místy varovně praskal. Provozovatel rybníku Jakub Vlček, přezdívaný Vlčák, nás ale ujistil, že uprostřed rybníku je led pevný a že nás všechny unese. A tak jsme mu uvěřili.
Jakub připravuje dírky k lovu. Místo vrtáku na led zvolil klasičtější nástroj i techniku.
Sunny se otáčí. Zajímá ji, co už páníček vysekal. Podle Vlčáka prý Sunny ráda chroupe led. Asi ano, protože jsem ji skutečně viděl s kusem ledu v hubě. Inu, někdo to rád horké, někdo zase ledové.
A jdu na to. První spuštění nástrahy ke dnu vysekanou dírkou a hned ryba. Pěkný siven americký. I třetí výprava na Houpačku začala vesele.
V případě mých předchozích dvou výprav na Houpačku byl rybník zamrzlý zatím jen ze dvou třetin, a tak se chytalo na třetině bez ledového krunýře. Tehdy se chytli i čtyři krásní potočáci. Já však na štěstí na tečkované obry neměl, a tak jsem je alespoň vyfotil.
Siveni mě ale měli rádi. Občas mi dali zapomenout na teploty těsně pod bodem mrazu.
Obzvlášť v mrazivé zimě je moc fajn, pokud máte u vody parťáka. Zvlášť když parťákem je váš syn. Pobyt venku je pak přece jenom o něco veselejší, navíc…
…vás třeba může vyfotografovat.
Fotka, která hřeje.
Detail hřbetu jedoho z ulovených sivenů.
A tady je detail krále Houpačky. Samce potočáka, velkého přes sedmdesát centimetrů. I když by ho rádi zdolávali a nakonec i potěžkali mnozí zkušení rybáři, v tomto případě, jak už jsem uvedl na Facebooku, platilo otřepané rybářské klišé. Totiž že nejhloupější sedlák vykopal největší bramboru. Štěstí se usmálo na lovce, který poprvé v životě držel prut v ruce.
Detail ocasní ploutve sivena.
A pak zabral někdo, koho jsem „na vláčku“ nečekal… V průzračně čisté vodě jsem nejprve zahlédl velké tělo zlato-hnědého zbarvení, jak se prudce ohnalo po umělé nástraze, a v duchu se zaradoval. Velkého potočáka jsem si totiž moc přál.Foto Radek Matouš
Ve sloupci však zaútočil jeseter! Velké překvapení a velká zimní radost.
Radek Matouš, jehož články znáte z časopisu Rybářství, v pátek 31. nechytal. Věnoval se pouze fotografování a pořídil řadu krásných fotek. Tahle momentka, kde dírkuju, je opravdu dokonalá. Radek ji navíc na Facebooku vtipně okomentoval, ve svém komentáři odhalil tajemství mého občasného úspěchu. Foto Radek Matouš
A ještě jeden siven se podíval na svět nad ledem. Foto Radek Matouš
Když jsem podvečer odjížděl, všiml jsem si, že jsme s ice fishingem měli vlastně štěstí. Obleva pokračovala, led se pomalu rozpouštěl.
PS 1: Děkuji Radku Matoušovi za krásné fotky a všem účastníkům pátečního chytání za prima povídání, a tím i celé odpoledne.
PS 2: Znáte některou z těchto starých lednových pranostik? 1. Je-li leden teplý, nepřibude do sudu. 2. Lepší vlka pod oknem vidět než v lednu pluh na poli. 3. Tancují-li v lednu komáři, ať se sedlák po píci ohlíží.
Že ne? Nevadí. Zní fakt divně. Také jsem je ještě včera neznal a přitom jsem spal docela dobře…
Václav Fikar, foto: Václav Fikar, Radek Matouš (3), Šimon Fikar (1) a Jakub Vlček (1)
