Znáte to, každé dítě je jiné. Některé je příliš živé, jiné zase moc laxní. Jedno jí málo, druhé se cpe jak bezedné. Některé neleze, jiné dlouho nechodí. A náš chlapeček pro změnu nemluvil.
„To přijde,“ chlácholili nás všichni. „Najednou se to zlomí a ze dne na den bude mluvit v souvětích,“ slyšela jsem odevšad.
Žádný podobný zázrak se však nekonal. Když kloučkovi táhlo na třetí rok, začal sice mluvit, ale rozhodně ne ve větách. Svůj mluvený projev odstartoval takzvanou „plzeňštinou“. Kdo se narodil na soutoku čtyř řek ve stínu plzeňské věže převyšující kopce, určitě ví, o čem je řeč.
Náš malý Míša rodilého Plzeňáka vskutku nezapřel. A co víc, on si s těmi několika regionálními výrazy naprosto vystačil. Utvrdil mě v přesvědčení, jaké je to naše plzeňské nářečí bohatá a květnatá mluva.
Slova jako „tó“, „tódle“, „tůto“ a „tamto“ mu dokázaly nahradit prakticky veškerou slovní zásobu. Pokračovaly slovní nadstavby typu „tůdle“, „tydle“, „támdle“ a „tutady“. Až tehdy jsem si uvědomila, proč se občas používá přirovnání, že někdo „tůtá“ jako Plzeňák.
Po období plzeňského dialektu přišla doba patvarů. To jsou takové ty děsivé zkomoleniny a výrazy, které si děti vytváří pro oblíbené věci a kterým rozumí jen maminka, a i ona má někdy dost velký problém.
Že to s dětskou mluvou není jen tak, se přesvědčila i naše babička, které jsme jedno odpoledne svěřili Míšu na hlídání.
„Dáš si něco k papání?“ ptala se starostlivě babička vnoučka, který spokojeně bušil kladívkem do hrnce.
Při zmínce o jídle třískání ustalo, Míšovi zasvítila očka a přicupital k babičce. „Babí, já cí bojůky!“
V tomhle případě se babička ještě úspěšně chytala. „Borůvky nemám, broučku, museli bysme je jít natrhat do lesa. Ale mám tu dobrý jogurtík.“
Chlapeček se zamračil. „Ogurt a kopity?“ zeptal se.
Babička znejistěla. „Kopity?“ zopakovala pomalu. „To nevím, to asi nemám… A neměl bys chuť na něco jiného?“
Míša se zatvářil zklamaně. Chvilku přemýšlel a pak se mu hnědá očka rozzářila. „Kukyňu, babí!“ zajásal. „Kotyjádovou kukyňu!“
V babiččině tváři se zračila hluboká beznaděj. Urputně se pokoušela přeložit, co po ní malý hladovec vlastně chce, ale nakonec to vzdala a bezradně zavrtěla hlavou.
Míša měl pláč na krajíčku. Zkroutil pusinku do obrácené podkovy a smutně si sedl babičce na klín. Začínalo mu docházet, že dnes žádné oblíbené pochutiny nejspíš nevyloudí. Po chvíli se mu však v hlavičce rozsvítilo poslední světýlko naděje a zvědavě se podíval na babičku. „A piču, babi? Piču máš?“
Vyděšená babička se překlad hantýrky našeho chlapečka dozvěděla teprve až večer, kdy jsme si ho přijeli vyzvednout. A tak se kopity proměnily v piškoty, kotyjádová kukyňa v čokoládovou sušenku a piča, jak asi správně tušíte, v prachobyčejnou pizzu.
Konfrontace s příbuznými však nebyla nic proti tomu, když se Míša pustil do konverzace s cizími lidmi. Třeba v tramvaji, v obchodě nebo jen tak na ulici. Většinou to končilo tak, že jsme urychleně odcházeli doprovázeni v lepším případě rozpačitými, v horším pohoršenými pohledy ostatních.
Jednou jsme trávili letní odpoledne u Třemošenského rybníka. Pomalu se sklánějící sluníčko se zrcadlilo ve vodní hladině, na které se pohupovaly bílé labutě. Seděli jsme s Míšou na schůdkách a házeli kamínky do vody. Po chvilce se za námi objevila starší paní a zasněně pozorovala dlouhokrké labutě. Poté se zjihle podívala na mého chlapečka a pohladila ho po vláskách.
„Ty jsi ale hezká holčička,“ zašišlala na něj.
Tady musím upozornit na jeden malý, ale podstatný detail – Míša měl už od narození krásné dlouhé vlásky a my rodiče, staří bigbíťáci, jsme neměli srdce mu je ostříhat. K tomu si ještě přidejte jeho velké oči a neskutečně husté řasy, které zdědil nikoliv po mně, ale po svém tatínkovi, a záměna s opačným pohlavím je nabíledni.
Míša se na paní trochu nevraživě podíval.
„To je kluk,“ odvětila jsem. Byla jsem na tenhle omyl už zvyklá.
Paní se však nenechala vyvést z rovnováhy. „Ty jsi ale hezký chlapeček,“ zašišlala podruhé. „A víš, co je támhle za ptáčky?“
Její rozněžnělý výraz zmizel přesně ve chvíli, kdy se na ni Míša otočil a naprosto bezelstně ji odpověděl: „Jebutě!“
Tereza Herzogová
O autorce:
Tereza Herzogová je plzeňská prozaička, která má na kontě již dvě samostatné knihy. Více o ní a její tvorbě naleznete na webu https://www.terezaherzogova.cz/