Vodní nádrž Skalka, uvedená do provozu v roce 1964, je mnohem starší než já. Nemohl jsem tedy zažít doby, kdy zde místo vodního kolosu protékala malebná říčka zatnutá do skalnatého údolí, jež k obrazu svému vytvořila sama příroda.
Po pěšině na pravém břehu korzovali kníratí pánové se slamáčky na hlavách, někdy jen tak nasát vůni přírody, jindy třeba do oblíbené restaurace Na Mlýnku, nesoucí tehdy název Waldrestaurant Insel Mühlerl. Ohře, tehdy ještě nezatížena splašky a chemikáliemi z chatových kolonií, vytvořila ideální životní podmínky pro mnoho živočichů, krásné ryby nevyjímaje.
V proudech se vyhřívaly bronzové parmy, pod splavy korzovali půlmetroví tloušti a tůním vládly štiky podobné těm z povídek Oty Pavla. Bylo jistě radostí rybařit v tomto malebném koutu Chebska.
Pokrok však sebou přinesl nutnost zbudování přehradní nádrže a jak známo – pokrok, ten věrný společník lidské činnosti, je většinou ke starým pořádkům velmi krutý a nesmlouvavý.
Po přepažení soutěsky betonovým kolosem začali mizet nejen splavy, ale i vzrostlé stromy, mosty a nakonec celé vesnice. Jen vyhlídkový altán Chebská stráž se coby němý svědek této proměny tyčí nad údolím dodnes.
Z nostalgického vyprávění rybářských pamětníků je někdy cítit až nenávist k vodní nádrži, která vše pohltila svým chladným kabátem. Přehrada se pro ně v konečném důsledku stala jakýmsi symbolem úpadku rybaření na Ohři.
Nejen, že jim ze světa smazala oblíbená místa, ale po několika úpravách i zásadně ovlivnila zarybněnost oblíbeného úseku pod chebským hradem. S tím se dá určitě souhlasit, protože ona část dnes připomíná spíše vetchého žebráka, topícího se v nánosech bahna, než revír, na který kdysi jezdili rybáři z celých západních Čech.
Pro většinu ostatních milovníků Petrova cechu se Skalka stala pojmem. Múzou, nebo prostě jen obrovskou rybářskou výzvou. Za bezmála padesát let existence vydaly její vody mnoho trofejních ryb, a to především dravců. Ovšem myslet si, že je zde chytání velkých predátorů snadné jako česat jablka z košatého stromu, by bylo velmi zavádějící.
Skalka je, jak s oblibou říkáme, “těžká voda“. Velmi citlivá na aktuální přírodní vlivy a rozmary počasí. Stačí, aby fouklo odtud, sprchlo odtamtud a rybí apetit se otočí o stoosmdesát stupňů.
V roce 2011 se však karta radikálně otočila a najednou to měly být ryby samotné, kdo bude tahat za kratší konec. Plánovaná oprava hráze si vynutila významný pokles hladiny, při které se vodní plocha sahající standardně až k hranicím s Německem smrskla zhruba na třetinu.
Zcela zásadním v této situaci bylo rozhodnutí ponechat podmínky výkonu rybářského práva bez omezení. Pro některé bohudík, pro jiné bohužel. Bylo zcela předvídatelné, že se ten rok pustí revíru žilou jako nikdy předtím. A zákonitě že pak také návrat pacienta do staré formy nebude trvat měsíce, ale několik dlouhých let.
Jarní předehra
Jaro se tradičně neslo v duchu feederových špiček. Nebyl problém si zachytat cejny středních velikostí téměř kdekoli, sem tam se připletl i kapr.
Kamarádovi Vencovi Fikarovi se dokonce v horní části nádrže, kde tehdy proudila jen původní říčka, podařilo ulovit pro naše končiny exotického jesetera. Devadesát centimetrů dlouhý opancéřovaný potomek předků ze Sibiře dostal chuť na obyčejnou chebskou rousnici.
Feeder byl ale jen takovou vycpávkou, neboť vše směřovalo k šestnáctému červnu, kdy měla Skalka odhalit své největší klenoty z kategorie ryb dravých. Kromě velkých candátů a ještě větších štik jsme se samozřejmě těšili na naše oblíbence boleny, kterým jsem vyhradil tento díl.
Hurá na boleny
Výskytem bolenů trofejních velikostí je Skalka známou po celé republice. Této, některými rybáři proklínané rybě, se zde opravdu daří. Hlučné šplouchance a gejzíry vody, ze kterých občas jako luční koník vyskočila k smrti vyděšená ouklej. Taková bývala rána na Skalce v dobách největší slávy.
Dnes už je taková aktivita minulostí, přesto boleni různých velikostí stále patří k nejčastějším přívlačovým úlovkům. S upuštěním nádrže se manévrovací prostor šípovitého dravce radikálně zmenšil a na dosah se dostaly i ty největší opatrné kusy, jakých se během dlouhých let ulovilo poskrovnu.
Naše tradiční metody aplikované při lovu stříbrných tlamovců jsou na přehradách založeny především na dalekonosných nástrahách typu Slider, nebo rychlíku Hermes. Tady jsme však narazili na významnou překážku, a to doslova. Tvořila ji hejna tolstolobiků, kteří se na malé ploše v podstatě neměli kam schovat.
Mastodonti se toulali u hladiny, a co chvíli jsme jim jen trochu rychleji vedenou nástrahou načechrali hřbet. Pokud jsme měli “štěstí“, zachytil se trojháček o některou z šedých ploutví, a začal tanec.
Takový wobler zaseklý na těle metrového tolstolobika je pro třicetigramový prut jako naložit pytel brambor na záda keňského vytrvalce. To se pak ta přefouklá plotice trochu zavrtí, až v blanku zapraská, a na nejvyšší rychlostní stupeň upaluje pryč, nedbaje utáhnuté brzdy, či snad vůli rybáře.
Stačilo pár divokých jízd, abych byl z lovu totálně otrávený. Jediné, co z toho koukalo, byl ztracený čas a dokonale rozplašené místo v okolí několika desítek metrů. Nutno říci, že se nám ten rok podařilo většinu nechtěných úlovků poměrně brzy uvolnit.
Bylo zapotřebí zpomalit a ještě lépe číst vodu. I přes vynucenou preferenci jiných nástrah jsme boleny s různou úspěšností lovili hned od zahájení. Některé chudší výpravy přinesly sotva pár dorostenců, jindy nebyl problém nachytat deset poctivých šedesátníků. Ovšem k bolenům s velkým “B“ vedla cesta mnohem strmější a strastiplnější.
Prvnímu, komu se podařilo přiklonit si štěstěnu na svoji stranu, byl opět Venca. Tehdy na konci června zkřížil zbraně s bolenem dlouhým 81 cm, aby o tři dny později přidal další pěkný kousek, jen o tři centimetry kratší. To já s bráchou Lukášem jsme si na podobný úspěch museli počkat o nějaký ten týden déle, ale stálo to za to.
Král hladiny
Svět je plný ironie a zrovna v rybařině je nám této abstraktní škodolibosti nabízeno plnými doušky. Člověk je například před výpravou doslova nabitý entuziasmem a těší se na vodní břeh jako kojenec na milované prso.
S nástrahami se mazlí, umně vymetá kdejaké nadějné místo, a z hlavy se mu nedaří vytěsnit myšlenky na trofejní úlovek. Vždyť mu také vše hraje do karet. Počasí, rybí aktivita i ten pověstný klid bez pípajících signalizátorů a všímavých očí kolem panuje. Výsledkem jsou však jen ryby nezajímavých velikostí, nebo dokonce zůstane bez záběru.
Existují však i situace zcela opačného rázu. V období dlouhé rybí letargie je rybářova mysl otupena marným snažením o ulovení v podstatě čehokoliv.
Najednou jsou docházky k vodě už jen jakousi povinností, která vás ráno stěží vytáhne z postele a při večerním lovu, už byste se zase nejraději viděli doma. A náhle vám v tom monotónním marastu přihraje svatý Petr rybu, na kterou čekáte celý život.
Do tohoto scénáře přesně zapadá jeden teplý, červencový týden. Dravci, ale ani kaprovité ryby příliš nešli. Tedy příliš… Nešli vůbec.
I přes hluché období, byly břehy plně obsazeny rybáři. Na vyšlapaných pláccích se pod sypkými valy tvořily skupinky o dvou a více lovcích. Vévodila klasická kombinace – jeden prut na kapra, na druhém se pod fortelnou kačenou třepetal vystresovaný karas. Nad touto enklávou poletovali jako motýli přívrženci přívlače. Tu zkusit štěstí tady, za chvíli zase jinde.
Vzduchem svištěla krmítka, woblery a semtam i nějaké to ostřejší slovo, ať už směrem k rybám, či kolegovi, který nahodil mimo svůj pomyslný sektor. Hemžilo se to tam jako ve včelím úlu. Proto jsme s vidinou klidnější rybařiny zamířili na protější stranu, kde se nad pruty krčil jen jeden osamělý kaprař.
Jako vypláznutý jazyk zde do vodní plochy vystupoval měkký břeh. Za normálních okolností mělčina plná pařezů, nyní poloostrov pokrytý zelení.
Šlo o poměrně neatraktivní část s vodou sotva po kolena a dnem měkkým jako břicho Homera Simpsona. Kus od břehu však z vody trčel malý ostrůvek, kterého si za svého ochránce zvolila rybí droboť. Několikrát jsme byli při chytání z druhého břehu svědky ostrých výpadů, při kterých doslova létalo bahno i rybí tělíčka vzduchem. Ať už šlo o útoky ponorek z kategorie top, nebo jen jankovité juniory, dravcům se tahle část spíše rybničního charakteru velmi zamlouvala.
Tehdy ovšem byla hladina klidná, jako by se veškerý život ze zbytku přehrady vytratil. Točili jsme všechny možné mělce plovoucí nástrahy. Kolébavé Slidery, rozvážné Nike, či vrtivé Executory. Nedělo se však zhola nic. A jak už to tak chodí, člověk postupem času odkládá jindy osvědčené nástrahy a začíná v boxech sahat stále hlouběji.
Po plandavkách a různobarevných rotačkách se Lukáš vrátil k wobleru, tentokrát však zcela jiného provedení. Byl jím sedmicentimetrový pop od Rapaly v barvě SD. Hladinové pukačky, jak se jim také říká, jsou v našich boxech standardními nájemníky a pravidelně je při honbě za boleny necháváme sklouznout po hladině.
Ovšem ty tam jsou doby, kdy se ony nástrahy teprve začínaly používat na českých vodách a plenily rybí řady jako hurikány pobřeží USA. Občas se jimi ještě nechá v proudnějších pasážích řeky vydráždit menší okoun, nebo mírová štika, ale jde spíše o úspěchy nahodilé.
Lukáš si s popem líně klapal na hladině kolem ostrůvku a začali jsme diskutovat o změně místa. „Prásk,“ cukli jsme sebou a tok našich slov se zastavil. Snad tři metry od nás došlo k erupci, evokující francouzské zkoušky atomových pum u atolu Mururoa. Tam, kde ještě před chvílí skotačil šedivý popík, se z vody tyčil hřbet obrovského bolena.
Bylo až zarážející, do jak mělké vody se za nástrahou tato jistě zkušená a životem protřelá ryba pustila. Bolen se po záseku snažil dostat na volnou vodu, kde by své silové předpoklady jistě prodal lépe, ale tady, kde ryl břichem v jemných nánosech bahna jako Přemysl Oráč, byl v pasti. Snahu o únik podpořil hbitými kotrmelci, které vzbudily pozornost i na druhé straně.
To už jsem rychlými kroky, jak mi to jen měkké dno dovolilo, mířil k němu. Aspius mě přivítal prudkou sprchou, a snad by mě i profackoval, mít jen trochu prostoru navíc. Uklidnění mu přinesla až síť podběráku a měkká podestýlka z trávy.
Erupce našeho štěstí byla při pohledu na bolena obrovská. Jako by šlo o přízrak z jiného světa, spojující v sobě všechny rybářské sny a fantazie. Délka osmdesát tři centimetry a figura ala zápasník Gustav Frištenský. Opravdu majestátní, zdravá ryba, reprezentující to nejlepší z našich západních vod.
Focení se neobešlo bez ironických připomínek z druhé strany, které ještě zesílily, když Lukáš v kraťasech dobrodil kus od břehu a rybu vrátil tam, kam patří. Do náruče Skalky. Přehrady, která je pro nás součástí života, múzou i obrovskou rybářskou výzvou…
Martin Stuchlík