Okoun je dravcem, o kterém se napsalo, píše a bude psát nejvíc. V médiích o něm vznikly celé seriály, které nikdy nezačaly nudit, a dokonce i objemné knihy jsou mu zasvěcené.
No pochopitelně, protože z naší velké dravé pětky (štika, candát, sumec, bolen, okoun) byl a zůstává nejrozšířenější. A pro svůj skupinový způsob života a velmi chutné maso i nejoblíbenější a nejlovenější dravou rybou.
Každý z nás má proto z lovu okounů porci svých vlastních zkušeností, které může předávat ostatním. Své zkušenosti nebudu rozvádět do obsáhlého seriálu, na něj mé časové kapacity nestačí. Učiním z nich jednoduše praktický výtah, který odprezentuji pouze na několika málo stranách. Snad vás jejich obsahem neurazím. Následující řádky zacílím na lov velkých okounů.
Kde je hledat
V jednom z článků publikovaných v roce 2010 jsem uvedl: Chceš-li chytit velkého okouna, chytej štiku. Za obsahem tohoto citátu je ukrytá celoživotní zkušenost mého dědy, kterou jsem si ve svém rybářském životě nesčetněkrát ověřil. On totiž starý pardál okoun, ostřílený životem podobně jako nezničitelný ranař Chuck Norris, je docela jiná liga než okoun o nějakých pět až sedm let mladší.
Mezi malým okounem (řekněme do pětadvaceti centimetrů) a velkým okounem (od pětatřiceti centimetrů výš) je přece jenom pozorovatelný rozdíl. Zatímco mladí lovci si kryjí záda úkryty blízko břehů, a to třeba i později na podzim, když teplota vody rychle klesá, jejich větší soukmenovci vyhledávají na přehradách drobátko jiná místa.
Pakliže si mohou vybírat, zakotví u zlomových hran, oddělujících hloubky od mělčin. Obsadí úpatí kos, nejlépe pak kos vyšperkovaných starými pařezy. Usadí se v prohlubních zarostlých zátok, zabivakují na úbočích šedočerných skal, spočinou u silných kmenů potopených stromů či na potemnělých zbořeništích kolem migračních dálnic ryb. Ta místa jsou totiž jako stvořená pro štiky různých délek. A tedy i pro okouní velikány, jak kdysi dávno zjistil můj děda.
Šedivá však bývá teorie a košatý strom života. Obecně vzato všudybyl okoun je přítelem stínu úkrytů. Proto se zdržuje v blízkosti potopených částí stromů (koruna, kmen, pařezy), v zatopených křoviscích či u staveb ze dřeva (mola apod.).
Ano, dřevo… To je jeho! Stejně jako tmavé balvany a skály pohlcené vodou. Miluje křivky skalních útvarů. A rád také tráví snídani v travách, které pod hladinou vytvořily zelenou zahradu hojnosti.
Největší okouni (37 +) se v Česku vyskytují a pravidelně chytají právě na přehradách, které obvykle splňují nejméně polovinu z výše uvedených parametrů. Přehrady s členitým profilem dna, malebnými zátokami, prostornými mělčinami i temnými hlubinami nabízejí okounům dostatek komfortu pro kvalitní život a mohutnění jejich pruhů.
Jenom úkryt nestačí
Komfort by však nebyl komfortem bez pravidelné stravy. Ano, další z nezbytných podmínek pro růst okouních jedinců ke čtyřiceti centimetrům délky je potrava. Přesněji její hojnost po celý rok. A právě dostatkem žrádla přehrady obvykle disponují, a to vyváženě na mnoha svých místech. Potěru a malých rybek skotačí v údolních nádržích habaděj, což je stav, který okouním poflakovačům maximálně vyhovuje. Nejsou totiž predátorem, který by se štval míle za kořistí.
Okoun je sice hltavý, nicméně je také poměrně pohodlný. A tak již dávno zjistil, že nejrozumnější je pořídit si kvalitně zastíněný „bejvák“ poblíž bohatých nalezišť malých rybek.
Ačkoliv… Pouze malých? Velcí okouni si z prostředí kolem sebe urvou nezřídka i sousto poměrně velké, které by člověk předpokládal spíše v žaludku mnohem větší štiky. V časech dávno minulých jsem například ulovil kilového okouna na patnácticentimetrového karase, nastraženého na štiku. Tohle živé sousto na háčku tvořilo celou třetinu délky jeho uchvatitele.
A nebylo to zdaleka naposled, co jsem uspěl s „třetinovou“ nástrahou. Později jsem nachytal řadu velkých okounů na umělé nástrahy, které rozhodně nepatří mezi malé. Pětka rotačka, osmnácticentimetrový wobler, šestnácticentimetrový shad… Děda dobře věděl, co mi radí!
Čas vhodný úspěšnému k lovu?
Od pozdního jara do brzkého podzimu je okoun rybou brzkých rán a pozdních večerů, kdy ze stínu potemnělých úkrytů vyráží do mělčin za rozpustilým potěrem. A protože okoun je rybou společenskou, říkáme hejnovou, loví ve více či méně početných tlupách.
Lovící okouni obvykle rozprostřou rojnici a inteligentním způsobem zatlačí dezorientovaný dav malých rybiček do břehu, kde s ním naloží podle práva silnějšího. Že právo silnějšího vykonávají přísně a bez slitování prozrazuje charakteristické srkání, provázející úspěšný okouní lov. Každý z nich s trochou nadsázky zní, jako když mlaská člověk nad talířem s kachnou a zelím.
Na okouny bychom si v létě tedy rozhodně měli přivstat, nebo naopak vydržet u vody až do tmy. Jinak ale záleží na ročním období.
V zimě už kvůli lovu okounů nevstáváme před rozbřeskem, pokud se tedy za nimi nechystáme přes dvě hodiny jízdy autem. V prosinci se můžeme rochnit pod peřinou do půl sedmé, potom v klidu posnídat, teple se obléct a pak teprve vyjet.
Doba zájmu okounů o potravu je v zimě krátká a my ji musíme vyčmuchat. Okouni mohou žrát kolem deváté ráno, nebo kolem jedenácté či až v půl čtvrté odpoledne, tedy vlastně před setměním.
Tehdy, míním zimu, hodně záleží na slunečním svitu, řekl bych. Zatímco v létě se okouni před paprsky slunce schovávají, v časech studené zimní vody jsou jim hřejivá sluneční tykadla vhod. Rozhodně okouny aktivují, přestože třeba jen na pár minut.
Bohatost smyslů, pestrost nástrah
Doporučovat nejlepší či nejvhodnější nástrahy k lovu velkých okounů mi přijde hloupé, protože téměř neexistuje nástraha, kterou bychom nedokázali okouny zaujmout. Záleží jen na průběhu sezony a na jejich náladě. Jen pro zajímavost: okouního pětatřicátníka už jsem vyvláčel i na březovou jehnědu, napíchnutou na obyčejný háček.
Přesto zmíním, co možná všichni víme. Koneckonců on není důvod vymýšlet něco jiného, když věci fungují tak, jak mají.
V kategorii přirozených nástrah volíme hlavně kroutivé růžové červy, vydolované z temnot země (žížaly, rousnice), a rybky (nejběžněji od tří do dvanácti centimetrů).
V mega pestrém segmentu umělých nástrah budeme volit měkké nástrahy z gumy nebo peří, nástrahy z plechu (rotační a plandavé třpytky) a woblery mnoha tvarů i provedení.
Okouny kolem magické hranice čtyřiceti centimetrů jsem „ukecal“ na všechny ze zmíněných umělých nástrah. Přesto mohu říct, že mými mírnými favority jsou shady (gumové imitace rybek ve velikostech pět až dvanáct centimetrů) a rotační třpytky.
Rotačky jsou zvonivou klasikou teplejších měsíců sezony, na kterou dnešní okouni slyší stejně dobře jako jejich pradědové před čtyřiceti lety. Stačí jen trefit barvu. A samozřejmě čas. Tedy denní dobu lovu.
Wobler jsem nezmínil, přesto… Při použití wobleru od devíti centimetrů výš jsem na přehradě ještě nikdy nechytil malého okouna. Jako kdyby woblery od devíti do třinácti centimetrů byly klíčem k okouním rafanům přes pětatřicet čísel.
Unikát každým coulem
I když okouni nedisponují héraklickou silou sumců ani bleskovým startem na kořist, který zdobí zubatou štiku, jsou výjimeční a silní.
Jejich síla tkví ve skupinovém filutánství, jak jsem uvedl o několik odstavců výše. V organizované jednotě. Právě ta činí z okouna stále ještě hojně rozšířený druh, přestože dnes už ho také musíme chránit. Z mého pohledu – konečně! Proč?
Aby o něm a jeho temných pruzích jednou mohli psát třeba naši vnukové. Aby ve snaze poznat tohoto predátora a jeho zvyklosti jednou nemuseli dohledávat nejen tento článek v archívech…
Václav Fikar, foto Václav Fikar a Andrea Půlpánová