Řeky jsou různé. Některé se šmrdolí tiše mezi rozkvetlými červnovými loukami. Plynou poklidným tempem dobře okysličené krve a hřejí, jako kdyby přitékaly pulzujícími cévami přímo z náručí rozehřátého srdce Země.
Přes den se v jejich hladině zrcadlí kulatý břich spokojeného Slunce, aby se večer, v příhodnou zlatou hodinu, staly nejpodivuhodnějším koncertním sálem planety. Dvoranou, v níž lahodně souzní desítky nejrůznějších zvuků přírody. Bzučení včel, cvrkání kobylek, pištění komárů i šustot motýlích křídel. Cvrlikání ptačích pěvců, svištění kachních křídel, kuňkání žab, šplouchání ryb i ševelení západního větru v prohřáté vysoké trávě.
Jiné řeky jsou mladé a nedočkavé. Alespoň podle spěchu, jímž se derou z kopců dolů hlava nehlava. Cestou klopýtají o kameny mnoha tvarů a velikostí, které je však nedokáží zabrzdit. Člověk by si v podobné situaci natloukl nos, nebo zvrtnul kotník. Zlomil nohu, nebo klíční kost. Ale mladé řeky ne! Derou se vpřed kámen nekámen. Netrpělivě a žádostivě.
Voda v nich je totiž temperamentní. Zní jako syrový rock. A jinde zase jako dunivý roll. Hučí skrz lesy jako rock and roll. A je tvrdá a chladná jako železitá minerálka z lednice. Ale přestože trne v ústech mezi zuby, šmakuje vrankám a pstruhům. Tak lahodný má říz.
Další řeky se vlečou jako nekonečné čekání. Vyčkávání na něco, co možná ani nepřijde. Nejsou ani krásné, ani ošklivé. Nejsou ani úzké, ani široké. Ani mělké, ani hluboké. Jen se vlečou pestrostí nedozírného času jako bezstarostná bohéma, aniž by braly, nebo dávaly. Aniž by chtěly cokoliv říct.
Jak již bylo řečeno, řeky jsou různé a záleží jen na naší fantazii, jak tyto cévy krajiny chceme vidět. A jak se jim snažíme rozumět. Různí se od sebe stejně tak, jako se odlišovali lidé, kteří se kolem nich rodili, dřeli, milovali a umírali. Ať už však mají podobu, jíž jsme jim vtiskli naší nezměrnou imaginací, nebo jsou čistokrevně skutečné, všechny si drží své tajné komnaty, v nichž ukrývají všelijaká překvapení. Tajemství, která v přítmí toku dějin čekají na svá odhalení…
Bodláčím, nebo lakušníkem?
Jedno z míst, které skrývalo dosud největší překvapení mého rybářského života, se nacházelo sotva kilometr pod tůní U velkého dubu. Prakticky vždycky jsem ho obcházel velkým obloukem. Tak obšírným, jak jen to šlo, poněvadž nenabízelo žádné vyhlídky na úspěch. Spíš naopak! Lakušníkem hustě zarostlá část řeky ze všeho nejvíc představovala potíž v podobě nepřetržitého váznutí, ať už by rybář chytal se splávkem, nebo se snažil o zázrak se třpytkou.
Přes sto metrů dlouhý úsek řeky byl natolik znemožněný podvodní zelení, že i brodění řekou bylo fyzicky náročné, ba přímo úmorné. Bez možnosti aspoň pár minut nepřerušeně lovit. Proto jsem ho s chutí míjel dokonce i skrz kopřivy a bodláčí. Jen proto, abych tam neztrácel čas a nepokoušel své nervy. Jsou sice pevné jako nejlepší ocelová lana, nicméně i nejlepší lana se občas přetrhnou.
Z levého břehu obklopovala tuto zcela nezajímavou část Ohře travnatá louka, plná lučního kvítí, která se táhla čtyři sta metrů hluboko na sever. Až ke staré železniční trati do Krušných hor.
Pravý břeh, po němž jsem zarostlý lán řeky obcházel, byl plný odlehlé divokosti. Vysokých kopřiv, které žahaly až k očím. Pichlavého bodláčí, obšitého ojíněnými pavučinami. A ulámaných větví různé síly, které ve stínu vysokých kopřiv trouchnivěly a obrůstaly mechem posledního pomazání.
Občas jsem odtamtud vyplašil zajíce. Nebo srnu. A jednou, přísahal bych, i divoké prase. Podle stop u řeky tam divoká prasata rozhodně chodila pít. Několikrát jsem pak v úrovni svých očí spatřil pavouky, které bych si nepřál mít za soupeře. Těla měli jako sršni a svoji kořist lovili dlouhými skoky z kopřivy na kopřivu.
Problémem pravého břehu však nebyly vysoké kopřivy, ani bodláky s pavučinami, dokonce ani leknutí, která přicházela s každým zběsilým vyběhnutím zvířete, které jsem hlučnou chůzí nad řekou vyplašil. Skutečným problémem byly větve, o něž jsem v džungli pravého břehu nejednou zakopl, jelikož jsem neměl možnost je v hustém porostu spatřit.
Zakopnutí, po kterých jsem občas upadl až ke kořenům kopřiv, bývala k vzteku. Jednou při pádu jsem vysypal veškerý obsah batohu na zem. Malé třpytky a další rybářskou bižuterii jsem pak dlouho hledal. Jindy jsem tam zničil brýle a naposled zlomil prut od firmy Balzer. Grafitový. Dva měsíce starý. Výstavní prut, s nímž jsem se cítil téměř dokonalý.
I proto jsem v jedno zamračené sobotní odpoledne rezignoval na obvyklou cestu přes divoký pravý břeh a oním místem jsem jednoduše brodil. Při břehu pod vysokým hliněným břehem.
A když už jsem pomalu kráčel zarostlou vodou, rozhodl jsem se několika nahozeními vyzkoušet popper. Či chcete-li pop. Zastarale šplouchadlo. Tehdy novou, v Česku neznámou nástrahu. Hladinový wobler bez nořítka, který si z velkého světa na západ od našich hranic přinášel pověst revoluční nástrahy. Nástrahy, která rozproudí krev v žilách jak dravým rybám, tak rybáři.
Revolucionář na hladině
Můj jediný popper tenkrát měřil pouhých devět centimetrů. Měl světle modrý hřbet, stříbrné boky a výrazně oranžové bříško. Vypadal jako namodralá plotice kultivovaného vzhledu. Nebo jako perfektně vyleštěný svícen do hodovní síně, k němuž se upře pozornost každého z pozvaných hostů. Blyštil se na slunci i mimo něj. A navíc působil nevšedně. Byl v něm zalakovaný příslib čehosi, čemu se nedalo příliš věřit.
Tenkrát jsem si ale řekl, že jestli má někde hladinový wobler ze západu předvést své přednosti a dostát pověsti úspěšného revolucionáře, pak je to právě mrtvý úsek malé české řeky. Zarostlý téměř od břehu ke břehu a utěsněný kolébajícím se lakušníkem až k samotné hladině.
Upnul jsem ho do karabiny na krátkém lanku, které jsem před woblery používal vždy, a… Hned prvním nahozením jsem přehodil řeku. Laxním náhozem jsem ji přestřelil, kvůli čemuž se wobler zašmodrchal do hustého rákosí, z něhož bylo nutné ho doslova vyškubat.
Nevím, po kolikátém trhnutí prutem propustila stébla rákosu moji nástrahu ze zajetí, ale pamatuji si, jak kousek od břehu dopadla na vodní hladinu a jak jsem pak byl rozpačitý z jejího prvního „pop“. I z jejího druhého i třetího přískoku po hladině. Jak jsem s každým šplouchavým popnutím rychle ztrácel důvěru v tohoto údajného revolucionáře.
Jenomže člověk by nikdy neměl ztrácet víru v cestu, po které se sám vydal. Když totiž popper přeskákal druhý pás lakušníků uprostřed řeky, široké sotva patnáct metrů, otevřela se metr od něj nejtajnější komnata Ohře. Zčistajasna, jako kdyby do řeky uhodil Thor svým kladivem! Nebo jako kdyby zvuk vydávaný namodralou ploticí byl mocným zaříkávadlem. Klíčem k zarostlým dveřím tajné komnaty.
Tam, kdesi mezi polem a loukou, pop svým nezvyklým šplouchavým tancem po vodní hladině probudil bytost, o jejíž přítomnosti v těchto nicotných končinách jsem neměl žádné tušení!
Zpoza zelené opony plavých trav se zvedl děsivě zlověstný stín velké štiky. Pomalu stoupal vzhůru, jako by ho z dávno zapomenutých sklepení mrtvé řeky vynášel výtah vzhůru za světlem. A čím blíž stoupal k hladině, tím zřetelnější byla jeho majitelka. Až mocná ryba spočinula na forbíně, fixovaná pronikavým světlem mých očí.
Silné a zdravé tělo brilantní zabijácké štiky vzbuzovalo respekt. Hlava tohoto krokodýla z lakušníků se pyšnila širokou a dlouhou tlamou. Dovnitř jsem jí neviděl, ale jen její šířka stačila k tomu, abych v nejposvátnější tichosti pootevřel ústa dokořán. A abych maximálně zbystřil. A okamžitě myslel. Abych vcukuletu jednal.
Krátkým, avšak razantním trhnutím špičkou prutu jsem popperovi vnukl nápad prchnout. Nástraha se po hladině bleskurychle sklouzla, snad o půl metru, když tu se stalo něco, co zcela zmrazilo další pohyb mého těla. A co mě dole pod břehem plným kopřiv a bodláků málem srazilo na zadek.
Vedle jasně vyrýsovaného stínu velké štiky se ledabyle, tak nějak odkudsi, objevil stín druhý. A stejně velký! A než jsem stihl zavřít ústa otevřená nehasnoucím úžasem, vystřelila druhá štika vpřed. Bez zbytečných okolků a jakýchkoliv vytáček.
Z jejího brutálního startu na domnělou kořist bylo zřejmé, že se s nikým nebratříčkuje. A že nemá s nikým slitování. Že když se rozhodne jednat, létají z vody cáry lakušníků.
Štičí desperát si pak dal záležet, aby následující inscenace měla dramatickou atmosféru. Kdyby ona chvíle mohla mít hudební podkres, byť se odehrávala za doprovodu bzučení včel, cvrkání kobylek, cvrlikání ptačích pěvců i ševelení teplého větru ve vysoké trávě, neměla by daleko k opulentním filmovým soundtrackům.
Dnes už není důležité, jak dlouho souboj trval. Ani že štiku, zamotanou po krátké chvíli jejího intimního běsnění do lakušníkových přediv podobně, jako se moucha zaplete do lepkavých pavučin, jsem musel pracně vykvedlat a přímo v travách podebrat podběrákem.
Podstatné je, alespoň myslím, že tenkrát jsem zvláštním řízením osudu odhalil jedno z úžasných tajemství řeky Ohře. Že jsem objevil jednu z jejích tajných komnat, která se nacházela tam, kde by ji čekal jen opravdový blázen. A uvnitř které se ukrývalo nesmírné překvapení. Dvě zhruba metrové štiky, jedna druhé bok po boku, z nichž jedné jsem se dotkl.
A také že jsem tehdy pochopil, že i skrze zdánlivě marné situace vedou cesty. Nebo že jsem uvěřil na kouzlo revolucí…
V následujících letech jsem na poppera pochytal spoustu dravých ryb. Ježaté okouny, zubaté štiky, plaché tlouště i prchlivé boleny. Ale žádný z hladinových záběrů se mi už nevryl do paměti tak, jako ten první. Jako útok zubaté, dlouhé úctyhodných osmadevadesát centimetrů, který přišel ve zdánlivě mrtvé části malé řeky.
A přestože už nikdy potom jsem tam žádnou štiku nechytil, říkám od té doby onomu místu U dvou velkých štik.
Václav Fikar