Bývala na Ohři tůň, která měla parametry dvanáct metrů širokého, ovšem velmi krátkého slepého ramene, v němž nebylo snadné chytat.
Když řekou cválala velká voda po deštích, nikdy nenechala rameno bez povšimnutí. Vždy do něj nahlédla. Zachycovala se v něm a zpomalovala. Zvedala se tam a vířila jako ve sklenici, do které člověk napouští vodu z kohoutku.
Když se ale po pár dnech řeka zklidnila a takříkajíc si začala sedat, nacházely si cestu do tůně vyhladovělé skupinky kaprů i cejnů, plotic i tloušťů. A za nimi se někdy připlížily i štiky. Tehdy zkrátka přitahovala všechny ryby z širokého říčního okolí. Všechny dobře věděly, že na dně tůně bude potravy habaděj.
Jenže dostat se přivandrovalým rybám na kobylku bylo obvykle těžké. Na podzim totiž hladinu tůně zastřešovalo spadané listí, které si mumlalo v podzimních váncích. Kvůli všudypřítomným listnáčům ho bývalo v rameni tolik, že prakticky všude překáželo vlasci i splávku. Pokud vítr listí nerozehnal a nezatlačil do kouta, potýkal jsem se tam víc se starostmi než z radosti z rybolovu.
Ani v létě však tůň nenabízela hrstce rybářů, které jsem tam výjimečně potkával, bůhvíjaký komfort. Většinu teplých měsíců totiž přečkávala vousatá vodním morem a vlasatá drobným zeleným okřehkem, který dolu ke dnu propouštěl jen málo denního světla. V horkém létě, když krajinu dusila vedra a sucha, proto působila sklesle. Téměř jako močál bez ryb.
Přesto z ní sálalo cosi bizarně podmanivého. Něco, kvůli čemu jsem u ní s chutí proseděl celé hodiny. Jako kdyby ke mně promlouvala jemně šeptaným slovem.
Tenkrát jsem nevěděl, co přesně mě k této tůni přitahovalo. Jestli křivé a vyvrácené stromy kolem ní, obklíčené dvoumetrovým bolševníkem, které evokovaly kulisu jurského dávnověku. Pravěku z knih plných dinosaurů a jiných zvířecích monster.
Anebo jestli první želva, kterou jsem kdy v naší volné přírodě spatřil. Její hřbet se občas vyboulil nad koberec z křehkého okřehku a já si pak připadal jako ve filmu z exotických krajů. Nebo mě tam držely pohledy na západy slunce přes koruny křivých listnáčů?
To až později jsem si uvědomil, že na zarostlém břehu oné tůně jsem nacházel jeden z nejvzácnějších stavů, s nímž člověk může přijít do styku. Totiž nefiltrované ticho přírody.
A za tichem, avšak i za kapry, které jsem na konci června zahlédl se v tůni pást, jsem se první prázdninovou sobotu dokodrcal na místo, které jsem si na jejím břehu vyseděl. Měl jsem pár týdnů po maturitě a poslední měsíc volna před srpnovým nástupem do zaměstnání jsem si chtěl co nejvíc užít. Jak na kole, tak s pruty u vody.
K vodě jsem přijel současně s východem slunce. A protože už v týdnu jsem si tam pečlivě připravil pár metrů čtverečních k lovu, které jsem vyplel od vodního moru a popadaných úlomků větví, neztrácel jsem čas a přesně nahodil. Lovný prostor jsem měl rozkrmený, a tak jsem se v očekávání příštích chvil blažených těšil na potopení splávku.
Dočkal jsem se ho rychle. A také poměrně rychle jsem u břehu podebral menšího kapra, který neodolal nastraženému sendviči z živých červů a zrn sladké kukuřice.
„Tak hybaj zpátky,“ pustil jsem kapra zpět do jeho živlu. „A pošli tátu,“ doprovodil jsem jeho vypuštění obvyklou rybářskou floskulí, za níž se skrývá přání ulovit větší rybu.
Pohádkový dědeček
Sotva se za kaprem zavřela hladina, objevil se na pěšině rybář. Starý muž s bílým plnovousem a kostkovanou čepicí Sherlocka Holmese na hlavě pomalu vlekl kostkovanou tašku na kolečkách.
Z jeho kolečkové brašny vykukovaly dva složené teleskopické pruty a malý podběrák. Bylo tedy jasné, že do mého prostoru směřuje rybář. A že se posadí na jediné možné volné místo k lovu. Pouhých sedm metrů od mého.
Znovu jsem na háček nastražil sendvič a nahodil. Avšak už ne s takovou radostí jako poprvé, jelikož z příchodu druhého rybáře jsem nebyl ani trochu nadšený. Toho rána jsem totiž toužil být u řeky sám. Kvůli kaprům a tichu. I proto jsem zvolil tuto velmi vzdálenou a jinými rybáři téměř nenavštěvovanou tůň.
Starý rybář byl ale gentleman. Uvědomoval si, že vstupuje do těsné blízkosti jiného rybáře.
„Dobré ráno,“ pozdravil mě nevšedně klidným, lahodným hlasem moudrého starce. „Mohu si vedle vás přisednout?“
Přestože mi bylo osmnáct a on mohl být mým dědečkem, vykal mi. Tím na mě, čerstvého maturanta, udělal značný dojem. Nicméně nechtěl jsem s ním zabředávat do hovoru. Proto jsem jenom souhlasně kývnul, aniž bych spustil oči ze splávku. Navzdory jeho příchodu jsem mínil zůstat dál sám s tichem ranní krajiny.
„To máme krásné ráno, viďte?“ nevšímal si mého nezájmu, zatímco si připravoval pruty k lovu.
Mluvil pomalu. Klidně. Zastřeně. Mluvil harmonickým hlasem pohádkového dědečka, kterému bych nabídl kousek chleba, kdybych ho měl po ruce. Celkově pak působil, jako by patřil k dobrým duchům řeky.
„Hmmm,“ zamručel jsem tónem nedobrých duchů řeky.
„Chodíte sem často?“
„Ani ne,“ odvětil jsem lakonicky.
Starý pán nahodil kousek před sebe a oba pruty položil do vidliček. Potom si upravil vestu, srovnal holmesovu čepici na hlavě a posadil se na svoji stoličku. Na ní však vydržel sotva minutu. Přestože jsem mu dával najevo svůj nezájem povídat si, zvedl se a pomalým krokem ke mně přistoupil.
„To je váš oblíbený film?“ zaujalo ho moje černé tričko Iron Maiden. Všiml si zuřivé tváře maskota Eddieho pod rozepnutou vestou.
„To je rocková skupina.“
„Skupina?“ snažil se využít situace k navázání sociálního kontaktu. „Víte, přežil jsem dva infarkty!“
„Vážně?“
„Ano. Velmi těžké infarkty! Ten druhý už mě málem zabil.“
„Tak to vás má někdo tam nahoře rád.“
Poprvé jsem odpověděl delší větou, avšak stále jsem se vyhýbal očnímu kontaktu. O to intenzivněji jsem sledoval splávek a pozoroval řeku. Říkal jsem si, že se starý pán dovtípí a vrátí se zpět na stoličku u svých prutů.
„Asi ano. Moje žena to také říká. A také můj doktor.“
„Hmmm,“ zamručel jsem podruhé, nyní už otráveněji. Až jsem se za sebe zastyděl.
„Můj doktor mi po druhém infarktu doporučil chodit na ryby. Mám mít klid. A rybolov je ideální relaxační činnost.“
„Chápu,“ přikývl jsem a podíval se směrem k jeho prutům, abych právě tím směrem stočil jeho pozornost. A měl jsem vskutku štěstí, neboť starému rybáři právě brala.
„Pane, bere vám!“ vykřikl jsem.
Kmet s sebou trhl a přispěchal ke svým prutům. Popadl ten, u jehož špičky se třepetalo žluté čihátko, a zasekl. Rychlým navíjením pak ke břehu přitáhl malého cejna. Sotva dvacet centimetrů dlouhého. U břehu ho však ani nevyháčkoval, ani nepodebral.
Poměrně bezohledně odsmýkal placatou rybku dál od vody, až se zastavil u kamene lávové barvy. Pak vytáhl z kapsy rozevírací nůž a s razancí, jaká mě u něj zaskočila, zasadil cejnkovi smrtící ránu. A pro jistotu ho probodl ještě jednou. Obě rány směřovaly do dutiny břišní.
Šílenec na rybách
Sadistický způsob, jakým rybku usmrtil, mě šokoval. Nekorespondoval ani s jeho kultivovaným zevnějškem, ani s jeho lahodným hlasem. Proto jsem na něj konsternovaně zíral s pootevřenými ústy. Jako by ryba tím, že zabrala, starého rybáře po dvou infarktech obtěžovala. Jako by ho vytočila do nepříčetnosti.
Řekl jsem si ale, že starý rybář třeba pochází z doby, kdy bylo normální usmrcovat ulovené ryby tak dryjáčnickým způsobem. Anebo že prostě jenom hůř vidí, a proto mu vrazil nůž dvakrát do břicha.
Omlouval jsem ho ve své hlavě, nicméně u řeky už se mi nesedělo dobře. Navíc mi přišlo nepochopitelné, že si někdo odnáší domů k snědku tak malou kostnatou rybu, na které není prakticky žádné maso. Tím spíš, že to činí dobrý duch řeky.
Rybář s bílým plnovousem vložil tělo úlovku do igelitového sáčku, který pak zasunul do tašky na kolečkách. Aby si znovu nahodil. Při náhozu se mu však přetrhl vlasec a srkačka na jeho konci přeletěla říční rameno.
„Kurva,“ vylétlo z něj pološeptem. Ztráta srkačky a nutnost nového navázání prutu sňaly z kultivovaného starce s čepicí Sherlocka Holmese povlak distingovaného člověka.
Rozčílený rybář se posadil na stoličku, aby si navázal prut k dalšímu nahození. Najednou se však z jeho kostkované tašky ozvalo zaplácání. A po pár vteřinách druhé. Usmrcená ryba se připomněla, její nervy doznívaly.
Starý rybář sebou prudce trhnul. Potom sebou cukl znovu a pokračoval v navazování. Než však stihl srkačku uvázat, z tašky se znovu ozvalo krátké zamrskání propíchnuté rybky. A to už starý pán nevydržel. Odhodil navazovaný teleskop i svoji masku. Vyskočil ze stoličky tak rychle, že jsem ani nepostřehl, kdy se v jeho ruce znovu objevil nůž.
„Co po mně chceš?!“ zařval tak hlasitě směrem ke své tašce, až se údolím řeky nesla ozvěna jeho posledního slova. Chceš, -ceš, -ceš, -eš. „Vždyť už jsem tě zabil!“ –abil, -abil, -abil.
Jeho slova o zabití doznívala kdesi v dálce, zatímco já ztratil chuť tam dál rybařit. Rychle jsem se zvedl a začal se balit.
„Tak ty mě budeš srát? (-srát, -srát,-rát) Jo? Srát mě chceš? (-ceš, -ceš, -eš) No počkej!“ (-očkej, -očkej, -čkej) řval na mrtvou rybu jako smyslů zbavený.
Starý rybář s bílým plnovousem už nezněl ani harmonicky, ani lahodně. Byl v jiném světě. Celý rozklepaný se natáhl po tašce a z ní vytáhl igelitový sáček se zakrváceným tělem cejnka. Rybku vysypal na trávník a šlápl na ni. „Tumáš, hajzle zasranej! Svině jedna! Ty čurááááku!“
Toho rána jsem byl u jedné ze svých oblíbených tůní svědkem něčeho, co jsem nikdy předtím ani nikdy potom už u vody nezažil. Naštěstí. Byl jsem svědkem zabíjení už jednou zabitého tvora vyšinutým psychopatem, kterému lékař doporučil hledat na rybách klid.
Ještě nikdy jsem neměl rybářské nádobíčko tak rychle sbalené jako tenkrát v osmnácti letech. Psychopat dál řval na zdevastované tělo cejnka a každé jeho slovo se k nám vracelo ozvěnou nejméně dvakrát. Tou dobou už starý šílenec po dvou infarktech neměl na hlavě kostkovanou čepici Sherlocka Holmese. Za to se výrazně klepal a v koutcích jeho úst se hromadila pěna jako u psů se vzteklinou. Do dvakrát probodnuté a jednou zašlápnuté ryby začal znovu bodat. Jako smyslů zbavený.
“Tu máš, svině zasraná!” zasadil zmasakrovanému cejnkovi poslední, snad desátou ránu nožem.
Pak se rozklepaný a celý zadýchaný posadil vedle toho, koho tak bestiálním způsobem hned dvakrát zavraždil. Aby vzápětí pozornost své vyšinuté mysli nasměroval ke mně.
„Ten doktor je úplný hovado,“ řval na mě. Já už ho ale nevnímal. Obešel jsem vyšinutého člověka bez rozloučení, aby se o samotě, tam v tichu krajiny, vypořádal sám se sebou.
A od toho rána už jsem obcházel i onu tůň. Už nikdy jsem se na její břeh neposadil s prutem a červy v krabičce. Po setkání s dobrým duchem řeky moje láska k tomu místu vyhasla.
Mimochodem, kdybyste ji hledali dnes, zbytečně byste prošlapali boty. Jak roky plynuly, řeka se za přispění člověka výrazně změnila. A tak z onoho malého říčního ramene je dnes zanesený blátivý mokřad, v němž zarůstají kopřivami vyházené pneumatiky…
Václav Fikar