Zní to jako sexistická hláška z devadesátek? Možná. Ale taky je to jedna z mála vět, na které se muži všech národností, věků i IQ shodnou bez hádek. Tuhle mantru si šeptají v hospodách, zapisují ji do deníčků přežití a opakují si ji při rodinných oslavách jako zaklínadlo. „Ženy nevědí, co chtějí.“ A to, prosím, není výčitka. To je pozorování. Jako že voda je mokrá.
Ale ta pravá lahůdka teprve přijde: „…a nedají pokoj, dokud to nedostanou.“
Ano. Vytrvalost level: vesmír. Jak může někdo bojovat za něco, co nechce – nebo ani netuší, že chce? To už není logika. To je metafyzika. Schrödinger si může sbalit kočky – tady začíná chaos.
Muž, zvyklý na jednoduché rovnice („mám hlad = dám si jídlo“), najednou čelí situaci, kdy mu partnerka oznámí: „Mám chuť na něco…“
„Na co?“
„Nevím. Prostě na něco.“
„Nevíš na co?“
„Ne, ale poznám to, až to dostanu.“
A když to dostane, znechuceně zašpulí pusu: „To není ono.“ Protože to měl být jogurt s emocemi, ne sýr s historií. (No tak promiň, že jsem netrefil mléčný výrobek tvého srdce.)
Zatímco muž by si koupil burger, snědl burger a byl šťastný, žena touží po burgeru… s výhledem na oceán, atmosférou Vánoc, vůní dětství a postříkaném mořskou pěnou. A když moře není, tak ať je alespoň romantická hudba. A svíčka. A ať to není burger, ale spíš něco jako burger, ale mnohem zdravější. Ale zase ne moc. Ať je chutný. Ale ne moc obyčejný. Ideálně veganský, ale se sýrem. A bez laktózy. A s láskou.
Ano, to je výzva! Ale je v tom i určité kouzlo. Na život s ženou totiž neexistuje návod. Vždy je to improvizace, nevyzpytatelná cesta i velké dobrodružství. Ale když jí opravdu nasloucháme, možná zjistíme, že neví, co chce, ne proto, že je nerozhodná. Ale protože v každém okamžiku hledá to nejlepší možné, nikoliv první možné.
Zní to jako logický rozpor. Téměř filozofická hádanka. Zenový paradox, nad kterým si láme zuby každý, kdo kdy vstoupil do vztahu a snažil se pochopit ženské myšlení.
Žena, která neví, co chce, ale napíná všechny síly, aby to získala. Naznačuje, mlčí, vzdychá, dívá se do dálky, manipuluje. A muž? Jako tradičně jednoduchý racionální tvor se zoufale snaží. Ptá se. Přináší dary. Vymýšlí programy. Ptá se, kupuje květiny, plánuje výlety, sestavuje playlisty. A pak uslyší: „To není ono.“
A když se zeptá, co tedy je to „ono“, dostane jako bonus mlčení, případně osudovou větu: „Kdybys mě miloval, tak to víš.“
Vzpomínám na kamaráda, který to jednou zkusil a řekl nahlas: „Ty sama nevíš, co chceš.“ A ona? Otočila se pomalu, dramaticky jako hlavní hrdinka ze severského detektivního seriálu, a pronesla: „Chci, abys věděl, co chci, i když to nevím.“
A bylo. Oheň na střeše. Muž v garáži. Pes ve sklepě. A romantika v troskách.
Ale přiznejme si to – není to nakonec to, co nás na ženách fascinuje? Ta kombinace neuchopitelnosti, umění dramatizace a schopnosti udělat z běžného nákupu psychologické divadlo pro jednoho diváka. My máme nástroje, ony hádanky. My máme logiku, ony mají scénář.
Takže ano, ženy možná neví, co chtějí. Ale rozhodně vědí, že to nechtějí v plastu. A že to má být s emocemi, s vášní, trochou šlehačky – a ideálně ještě v pátek před sedmou, protože pak už je pozdě.
Václav Fikar