Kdo by neznal kolečko s malým křížem? Symbol reprezentující ženskost a ve středověké alchymii také označení pro měď. Už je těžké si vzpomenout, kterou z nich to napadlo, ale nakonec se podvolily všechny. Všech pět si nechalo ten symbol vytetovat na stejné místo na těle.
Skamarádily se v prváku na střední škole. Ve třídě plné kluků se pět dívek semklo k sobě a založily Klub. Všechny mi – určitým způsobem a v rozmezí posledních pětadvaceti let – vstoupily do života.
Nechápal jsem, jak se mohlo stát, že nedlouho potom, co mě jedna z nich opustila, nebo jsem já naopak odešel od ní, se odkudsi náhodně vynořila – na mejdanu, v nádražní hale, v baru, v nové pracovní pozici, prostě někde – další členka Klubu. Předvedla mi úplně odlišnou polohu ženy a já znovu podlehl. Každá sice jinak, ale všechny ve mně vzbudily lásku. Některé vztahy trvaly roky, jiné jen měsíce.
Tatínkova dcera
Anetu jsem si mezi nimi vyhlédl ke konci druháku. Líbilo se mi, že byla stále plná energie a navíc praktická, logická, uvážlivá. Jediná z Klubu, která už tenkrát ráda soupeřila s kluky, ale přitom si zachovala jejich přízeň. Chtěl jsem ji, jenže nevěděl, jak na to.
Kamarád Ivan pochopil, že jsem zoufalý a svůj ostych nehraju.
„Normálně za ní půjdeš… teda počkáš, až bude sama,“ zkusil mi znova poradit, „no a strčíš jí ten balíček do ruky. Co je na tom?“
„Nemoh bys ty?“ zeptal jsem se.
„Ty vole, nemoh.“
Vtom vešel do třídy učitel biologie, takže jsme zanechali spikleneckého rozhovoru a zvedli se ze židlí. Než jsem si znovu sedl do lavice, unikl mi hlasitý povzdech. Pár hlav spolužáků se po mně otočilo. Ohlédla se i ona, zářivě plavé vlasy se jí zavlnily kolem obličeje, kterému dominovaly hnědozelené oči. Aneta. To jméno mě pronásledovalo všude.
Se zpocenýma rukama, zrudlý v obličeji jsem postával na okraji parku, kudy to odpoledne musela projít na tenisové kurty. Když jsem to nedokázal po škole, musí to vyjít tady. V dlaních jsem svíral papírovou krabičku, do které jsem ukryl dopis a modrého plyšového medvídka. V duchu jsem si připravoval první větu, přebíral možná oslovení. Pak jsem zvedl hlavu a uviděl ji.
„Anet, já… já tady…“ vykoktal jsem a podle Ivanových instrukcí jí vtiskl krabičku do ruky.
Podívala se na mě trochu přezíravě, neúspěšní či trpící ji příliš nezajímali. Proto mě překvapilo, že mi dovolila, abych ji na kurty doprovodil.
Až později jsem porozuměl proč. Potřebovala vzbudit zájem mladého trenéra, který vedle toho jejího – postaršího, nerudného – působil jako opálený chlapík z reklamy. Donesl jsem jí tenisovou brašnu až před šatnu, kde jsme se s mladíkem střetli.
Netušil jsem, že náš příchod tak dokonale načasovala, že jí šlo především o okamžik, ve kterém se se mnou rozloučila důvěrným popleskáním po tváři a náznakem vzdušného polibku. Nevěděl jsem, že chlapík z reklamy je jedním z potomků významného tenisového rodu a že ho Aneta obdivuje.
Tenhle rys jí zůstal celý život – i v pozdějších letech si jako úspěšná manažerka s mladšími muži pohrávala, starší a mocné obdivovala. Nejvíc ze všech však vzhlížela ke svému otci, vynikajícímu šachistovi a řediteli významné strojírenské firmy.
Celých šest dní mě chlácholila nadějí, že si spolu vyjdeme do kina. Film, který vybrala, prohlásila za mužskou záležitost. Prý na něj nemá cenu chodit s holkami z Klubu, nerozuměly by mu. Považovala je za hloupější, tvrdila, že přátelství s nimi ji svým způsobem ubíjí.
Celých šest dní jsem se za pomoci Ivana pokoušel navodit různé romantické situace, ale ukázalo se, že jí nic neříkaly. Vypadalo to, že stejně odolná je i vůči mým emocím. Proto jsem tak sázel na temný sál a snímek nadupaný testosteronem. Koupil jsem tedy lístky a čekal na ni venku. Přišla, ale ne sama. Vedla se za ruku s ním, s chlapíkem z reklamy.
Viděl jsem je přicházet už z dálky, a tak jsem využil svého nedbalého opření o kamenný sloup a skryl se za ním. Nač jí dopřát potěšení, že mě její podraz tvrdě zasáhl.
Další týdny jsem se jí vyhýbal a ani ona nevyhledávala mou přítomnost. Přesto mě nenechávala chladným, naopak. Čím nedosažitelnější se zdála být, tím víc mě to k ní přitahovalo. Nechával jsem jí v šatně pod přezůvkami ohnivé dopisy, na které nejprve odpovídala chladnými logickými argumenty a později mi je vracela neotevřené zpátky. Asi po měsíci „dopisování“ jsem sám sebe nepoznával. Ostych se nadobro ztratil a já se rozhodl nevzdat se.
Začal jsem docházet na kurty. Ivan mě označil za masochistu, protože jsem mu vyprávěl o tom, jak pozoruju její hru, gesta, tvář. Jak se mi líbí její bojovnost, se kterou dokáže zvrátit pro ni nepříznivý výsledek setu. Aneta mě však dál přehlížela jako okoukaný plakát. Cílevědomě mířila ke štěstí, odcházejíc po zápase nebo tréninku po boku chlapíka z reklamy.
Po prázdninách jsem s tímhle druhem duševního sebetrýznění přestal. Jednak proto, že se mi do cesty připletla Petruše, a pak taky kvůli povinné četbě řecké mytologie. Z té jsem pochopil, že Aneta by za jistých okolností mohla směle konkurovat řecké bohyni Athéně… jejíž přísností, nesmiřitelností a mstivostí kameněla leckterá srdce. Tak proč dál vydávat všanc to své?
Maminčina holčička
Petruše pro mě představovala jistou satisfakci za Anet. Sice nehýřila zářivě plavými vlasy, ani zdravým sebevědomím, ale dovedla okouzlit oduševnělými pohledy modrozelených očí a tím, jak brala každého vážně. Jako jediné přítomné členky Klubu jsem si jí nemohl nevšimnout na jednom z mejdanů, se kterými se na začátku třeťáku roztrhl pytel.
Zhruba před půlnocí Petruše svolila, abych ji doprovodil domů. Netušil jsem, že potemnělými ulicemi prolétneme tak závratným tempem. Bála se matky, a ta ji patrně hodně ovládala. Zřejmě by se bývala z matčina vlivu ráda osvobodila, ale jak jsem tak poslouchal její zadýchané vyprávění, nedařilo se jí to. Na druhou stranu bylo zřejmé, že v matce cítí jistotu a bezpečí a že jí chce dělat radost.
Před vchodem do domu mi nabídla ústa k polibku, ale jakmile se nad námi rozsvítilo okno, zbaběle prchla dovnitř. Nicméně jistý příslib tu byl, a tak jsem jí další den po škole nabídl, abychom spolu začali chodit.
Na rozdíl od Anet mi připadala mírná a milá, až jsem nabýval pocit, že já jsem tím svůdcem, tím, od koho očekává, že jí změní život od základu. Uteklo pět měsíců a její život se skutečně změnil – zjistila, že otěhotněla.
„Maminka mě zabije,“ opakovala znova a znova celé odpoledne, kdy jsme v hospodě U krokodýla řešili, co budeme dělat.
Plány na útěk od rodiny i školy zůstaly jen v našich myslích – matka ji nezabila, ale dohnala na potrat. Po příchodu z kliniky jí zakázala se se mnou vídat. Petruše kupodivu neposlechla. Říkala, že po zákroku si víc uvědomila vnitřní prázdnotu, že ji něco uvnitř – ukazovala přitom do míst mezi žaludkem a bránicí – nutí hledat a uvažovat, jaké má schopnosti a jaké možnosti by se před ní mohly otevřít.
Přišla mi jako vyměněná… Mluvila o duchovnu, o esoterických disciplínách. Možná jsem na ni tehdy příliš tlačil, možná jsem příliš toužil po tom, aby se mi vrátila ta dřívější Petruše, kterou jsem měl rád. Téhle nové jsem nerozuměl. Ani ona mě nerozuměla.
„Co po mně vlastně chceš?“ ptala se a vzápětí dodávala: „Mluvíš, jako bys mě chtěl vlastnit… takoví jsme přece na sebe dřív nebývali!“
Musel jsem uznat, že má pravdu, tím potratem se mezi námi všechno změnilo. Přesto jsem se vztahu s ní vzdát nechtěl, doufaje, že její touha po magii a studiu kabaly je přechodné poblouznění, za které může časopis povalující se v čekárně gynekologické ambulance. Aspoň tak mi vysvětlila, odkud všechny ty informace, kterými mě po příchodu z kliniky zásobila, pramení.
Jak dny ubíhaly, a my začali pociťovat hrozbu blížící se maturity, problémy spojené s Petrušiným duchovním hledáním ustupovaly do pozadí. Učili jsme se spolu, vypisovali si poznámky k maturitním okruhům. Ačkoli jsem jí jako premiant třídy s učením pomáhal, pro její matku jsem zůstával nepřítelem. Svou dceru považovala za oběť mých sexuálních choutek a touhle scestnou úvahou očkovala Petruši tak dlouho, až se tak cítila i ona. Krátce před svatým týdnem se uzavřela do sebe, v mé přítomnosti mlčela a stávala se nezvykle pasivní.
Jakmile z mé strany došlo k nějakému sexuálnímu slovnímu obratu, jakmile jsem se třeba jen pokusil o náznak mazlení, nedej bože předehru, propadala úzkostným stavům, že se musíme vrátit k učení, jinak že zkoušku dospělosti nesloží. Trpěla pocitem, že nezvládá ani nároky běžného života, natož stav, kdy musí předstoupit před několikačlennou komisi a obhájit před ní své vědomosti. A právě maturita se stala v našem vztahu zlomem, který nás rozdělil.
Potom, co Petruše propadla ze dvou předmětů, se při představě zářijového opakování zkoušky zhroutila a s podezřením na vážnou depresi ji matka převezla na psychiatrické oddělení fakultní nemocnice. Nepustili mě za ní, proto jsem se jí ani nemohl pochlubit, že mě bez přijímaček vzali na 1. lékařskou fakultu v Praze.
Královna
Život v metropoli ubíhal zběsilým tempem, domů jsem se vracel jen na víkendy. Obvykle jsem přijížděl v pátek podvečer, jenže tenhle poslední listopadový týden jsem dorazil až v sobotu. Procházel jsem halou nádraží a směřoval k východu, když jsem si všiml povědomé postavy.
Zrzavé vlasy stažené do efektního ohonu, džínová minisukně a kožešinová bunda do pasu. Helena něco hledala v nástěnném jízdním řádu, otočená ke mně bokem. Překvapil jsem ji. Při společné cestě z nádraží i tím, že jsem ji pozval na víno.
Ona a Aneta patřily v Klubu k nejlépe oblékaným a nejhezčím členkám. Přitahovaly mužské pohledy, kamkoli vešly. To se potvrdilo i tentokrát – zatáhl jsem ji do jedné restaurace v centru a ona se rázem stala středem pozornosti. Ne že by o tom nevěděla.
Zato já jsem si dřív nevšiml a tady mě poprvé napadlo, že se chová jako královna. Vznešený způsob, jakým dokázala přejít vzdálenost od stolu k toaletám, mě fascinoval.
U vína pak vyprávěla, že se nedostala na filozofii, a tak dochází na jazykovku a zamýšlí přihlásit se ke státnici z angličtiny a němčiny. Jen tak mimochodem se zmínila, že u ní hraje důležitou roli zachovávání a udržování jistých rituálů. Svého času prý podléhala rannímu obřadu, jehož základem bylo: umýt se studenou vodou, uběhnout dva kilometry po oválu v parku a vzít si na sebe něco béžového. Zeptal jsem se, kdy s tímhle začala.
„Znáš Annie Lennox?“ odpověděla otázkou, a když jsem přikývl, dodala: „V sedmnácti jsme byli s bráchou na jejím koncertě, fakt hustá… kvalitně hustá, chápeš? Sprchuje se studenou, ráda chodí v béžové a denně běhá. Prostě se v ní vidim!“
Namítl jsem, že mi přijde dost ujetý někoho takhle napodobovat. Málem jsme se kvůli tomu pohádali. Pak ale vyměkla a přiznala, že toho letos o prázdninách nechala. U další sklenky rozvíjela své představy o posvátnosti partnerského vztahu. „Nevěru bych teda netolerovala,“ pronesla rozhodným tónem a čekala, co já na to.
Zkoušel jsem hájit chlapskou touhu objevovat, ale utnula můj pokus v zárodku. Nepůsobila hloupě, jen trochu idealisticky. Oslňovala svými zásadami, až jsem uvažoval, jestli jich není na takovou mladou holku nějak moc. Ten večer mi ale v zákoutí pod mostem předvedla, že je dokáže hodit za hlavu.
Začali jsme spolu chodit a já se totálně zamiloval. V Praze jsem na ni bez ustání myslel, ve vlaku cestou domů se už nemohl dočkat, až ji na nástupišti sevřu v náručí.
Další rok se znovu hlásila na filozofii a konečně ji vzali. Od té doby jsme se od sebe neodloučili. Našli jsme si na Pankráci slušný podnájem a zabydleli se ve studentském, přesto už tak trochu předmanželském vztahu. Po promoci jsme se vzali a já nastoupil do Bohnic, specializoval jsem se totiž na klinickou psychiatrii. Hela mi naznačila, že bychom se mohli začít snažit o dítě. Uběhlo pět šest let a naše snaha se zatím jevila jako marná.
Poslední dva roky jsme obrazili kdejaké šarlatány, protože gynekologové tvrdili, že jsme oba v pořádku. Sex se pro nás oba stal účelovou povinností. V té době mi začala vyčítat, že se vzdala doktorského studia na fakultě, a tím vlastně i kariéry, aby byla v pohodě a připravená založit rodinu, jenže já chodím věčně pozdě domů a beru si víkendové služby.
„Jsem pořád sama a ty kdovíkde,“ uzavřela.
„No jestli kdovíkde znamená v práci, pak souhlas… bez peněz se neobejdem,“ kontroval jsem naštvaný, že se nám s početím dítěte nevede a ona to tímhle způsobem přelévá na mě.
Velká láska tím lopotným snažením během plodných dní a celibátem po dny zbývající dostávala trhliny. Několikrát mezi námi dokonce padla slova o rozvodu, nikdy jsme však podobné debaty nedotáhli do konce. Tak si alespoň ospravedlňuju, k čemu tenkrát zkraje podzimu došlo.
Normálně bych se v baru cestou domů nezastavil, jenže Aleš, kolega z kliniky, slavil docenturu a já se nemínil vymlouvat. Sešlo se nás pět gratulantů, samí chlapi. Strmý rozjezd téhle pánské jízdy způsobila smršť panáků a já cítil, že můj žaludek na tolik tvrdého alkoholu není připravený. Bar sousedil s restaurací, kde jsem si objednal něco z denní nabídky.
Když jsem se vracel zpátky a chystal se usednout k naší bujaré skupince, všiml jsem si, že z druhé strany přibyla na barových stoličkách dvojice žen. Zastavil jsem se na nich letmým pohledem a dál s ostatními slavil Alešův úspěch. Svět kolem získával trochu rozmazané kontury, nikoho z nás ten rychlý start neminul.
Možná i tím by se dalo vysvětlit, proč jsem ji hned nepoznal. Tvář ženy, která se za mnou po chvíli objevila a poklepala mi na rameno, mi byla lehce povědomá. Musel jsem vypadat jako přiopilej hňup, jinak bych – potom co mi pobaveně prozradila jméno – neopakoval jako automat:
„A-nn-a, Anič-čka?“
Byla to ona. Kdysi nejbaculatější z Klubu, holka, o kterou na střední nikdo nestál, se tam v příšeří baru bavila tím, že nemůžu její proměně uvěřit. Zahlédl jsem i zvědavé oči ostatních samců, které hodnotily a shledávaly zmíněný objekt víc než žádoucím.
Tu noc jsem domů nedorazil, skončil jsem v Annině garsonce. Ne že bych si po ránu připadal jako ulovený kus, nicméně v pozdějších letech jsem se v duchu k tomuhle prvnímu, mou vinou částečně nezdařenému „zasvěcení“ do magie tantrického sexu několikrát vrátil a musel konstatovat, že z její strany šlo o cílený tah.
Hela by mi tenhle nečekaný exces bývala nejspíš odpustila, to bych jí ale nesměl – v návalu zbytečné upřímnosti – sdělit, o koho šlo. Slova, která na adresu Anny vyšla z jejích úst, mě vyděsila. Takhle jsem Helu rozzuřenou neviděl. Počítal jsem, že za nějakou dobu se situace uklidní. Zmýlil jsem se. Netušil jsem, že mezi nimi zůstala jakási stopa nenávisti z doby minulé, která touhle jiskrou přešla v nenávistný požár.
Požár, který spálil vše, co jsme s Helou léta budovali, a mně nezbylo, než odejít z našeho bytu a dočasně se přestěhovat do nedalekého penzionu.
Milenka
Okouzlující, lehkomyslná, rozmarná bohyně sexu, vášně a touhy… tak bych Annu charakterizoval v prvních dnech, kdy Heleninu rozhořelou nenávist přiživovaly Anniny noční telefonáty a zprávy. Jakmile jsem se od Heleny odstěhoval, proud nočních vzkazů ustal.
Iniciativa přešla na mě – já teď Annu zásoboval vzkazy, za něž by se nemusel stydět nadržený maturant. Jako čerstvý třicátník jsem měl za to, že o sexu vím dost, abych dokázal ženu uspokojit. To, co mi Anna pravidelně předváděla, to, k čemu mě nutila, a já nakonec nelitoval, protože odměna v podobě několikahodinového erotického potěšení, na sebe nenechala čekat, to vše ve mně probudilo zvíře.
Vlastnila několik různých převleků, kterými se naše prožitky násobily. Od stříbřitě lesklého latexového overalu doplněného tmavě fialovou parukou, sporých duhových bikin s vykrojenou podprsenkou posetou růžovými peříčky ve stylu brazilských karnevalových tanečnic, po uniformu britské školačky nebo příslušnice policie.
Právě stříbrná pouta, která doplňovala výbavu posledně zmíněného převleku, někdy prodlužovala, jindy uspíšila chvíle, které nás přiváděly na pokraj dlouhotrvající extáze.
Život nočního dravce nezůstal bez odezvy. Plánovanou habilitaci jsem odložil na neurčito. Z kliniky jsem několikrát v týdnu spěchal kolem páté odpoledne do penzionu, abych se po zbytek podvečera aspoň trochu prospal.
Po probuzení jsem nedočkavě vybíhal směrem k Annině garsonce, cestou ve večerce nakoupil, co jsem považoval za lákavé pro zoubky té přitažlivé, smyslné, plnou pozornost vyžadující nymfomanky. Erotův šíp mě zasáhl tak mocně, že se mě kolegové ptali, co se se mnou děje. Na poradách jsem jim připadal nesoustředěný, při vizitách duchem nepřítomný, postrádající svůj obvyklý ironizující nadhled.
„Co ti je? To se tak vleče ten rozvod s Helenou?“ vyptávali se a já jen mlžil a rychle se vytrácel z palby jejich otázek do zadního traktu, kde mě nikdo nerušil. Tam jsem vymýšlel láskyplné varianty sdělení, jak se těším na nadcházející večer a noc.
Netroufnu si odhadnout, kam by můj stav poblouznění sexem došel, kdyby Anna zhruba po půl roce nezačala věnovat pozornost Jemu. S tím bohatým čtyřicátníkem, podnikatelem žijícím v rodinném sídle na okraji Prahy, se seznámila díky mně.
Taková náhoda! On v Bohnicích vyzvedával svou ženu po odvykací kúře ze závislosti na antidepresivech, Anna pro mě tenkrát přijela, abychom stačili odlet na prodloužený víkend. Přestože se na chodbě kliniky nebavili dlouho – chvíle, než jsem jeho paní dopsal propouštěcí papíry, stačila, aby byl zasažen i on.
Následující měsíce jsem chodil po oddělení jako příslovečné tělo bez duše – moje Afrodita mě odvrhla. Nebýt občasného sexu se staniční sestrou a nečekaného přijetí nové lékařky, možná bych býval i sám na sobě okusil otupující účinek psychofarmak. Daniela nastoupila k nám na oddělení začátkem června a já si uvědomil, že kruh se uzavřel. Poslední členka Klubu se pro mě stala noční můrou.
Rozhodl jsem se, že se jí budu vyhýbat, jak jen to v rámci profesní zdvořilosti půjde. Připadal jsem si už totiž jako jedinec vyvolený nějakou zvrácenou fluktuací počátečních podmínek k testování vztahů – v mém případě pouze se spolužačkami. Ani právě rozvedená Daniela se nijak nesnažila, abychom spolu mluvili víc, než bylo profesně nutné. Přesto jsem na ni zvolna začínal myslet jinak než jako na posilu oddělení.
Pečovatelka
Praktická, lékařské vědě oddaná Daniela, zaměřená na službu druhým, nikdy netrpěla přehnaným sebevědomím. Její vysoká, statná postava se pohybovala chodbami oddělení záhy ověnčená gloriolou sebeobětování a neutuchající účasti k problémovým pacientům.
Takoví u nás byli téměř všichni. Danielin bledý obličej s ocelově šedýma očima a tenkými rty, lemovaný nakrátko ostříhanými kaštanovými vlasy, je neustále zahrnoval láskyplným pochopením. Přemýšlel jsem o jejích postojích a metodách léčby a došel k závěru, že musí očekávat, že se jí něco z jejího samaritánství vrátí. Alespoň ve formě uznání od zdravotnického personálu. Jenže sestry a sanitáři ji po jisté době začali pomlouvat, že svou péči přehání a vnucuje. Podobně se k jejímu každodennímu enormnímu nasazení stavěli také lékaři, včetně šéfa oddělení.
Nejspíš si – podobně jako všichni ostatní – i ona všimla, že se celé léto užírám nějakým problémem. Na rozdíl od ostatních ale nevydržela dlouho jen nečinně přihlížet. Při střídání služeb mě jednou v srpnu sama oslovila s nabídkou pomoci.
„Málem jsem tě tenkrát při nástupu nepoznala,“ zdůraznila zavrtěním hlavou, „ale ty se dál ztrácíš před očima. Nemohla bych ti nějak pomoct? Aspoň jsem ti přinesla koláč,“ prohodila skoro omluvně ke krabičce, kterou položila na stolek v lékařském pokoji, „včera jsem pekla.“
Díval jsem se na tu mateřskou bohyni, která nerada vyzvídala, aby nezpůsobila druhému bolest. Teď čekala na mou reakci i případné vysvětlení stavu, do kterého jsem se dostal po ztrátě Anny.
Zamumlal jsem slova díků, ale dodržel původní rozhodnutí. Viděl jsem jí v očích otázku, proč jsem nesebral odvahu se svěřit. Bez komentáře jsem vyšel z místnosti, rád že mám po službě a zalezu do své nory. Tak jsem nazýval svůj pronájem v podkrovním 1+kk v Holešovicích.
O týden později jsem Danielu vyhledal, abych jí konečně vrátil plastovou dózu a proti svému přesvědčení prohodil pár slov navíc. Znal jsem ty finty, kterými my psychiatři mámíme z pacienta informace, o které se nechce podělit. Přesto jsem jí na ně tentokrát skočil a vysypal, co mě celé měsíce strhávalo ke dnu.
„Anča? To není možný,“ nevěřila mému líčení, kam mě rozmary naší spolužačky dohnaly, a dodala, „hele, ty… potřebuješ vysadit, mám chatu v Posázaví… po našich, vem si dovolenou, pomůže ti to.“
Omámen její účastí jsem podlehl. Vypsal jsem si dovolenku a odjel do Budína. Po třech dnech se objevila na prahu verandy kontrola. Daniela s sebou přivezla tolik jídla, že by vykrmila menší skautský oddíl. Snažil jsem se, co to šlo, abych projevil vděk, který jsem kdesi uvnitř, upozaděný stále ještě bolavými vzpomínkami na Annu, cítil. Daniela zůstala přes noc a dodnes říká, že jsme tam tehdy počali naši Adélku. K ní po dvou letech přibyli Petr a Pavel.
Ani dnes Daniela nezná míru, s jakou se o nás doma stará. Pravda, sex pro ni vždy existoval jen kvůli plození dětí, na druhou stranu se velmi ráda mazlí a její častá objetí jsou pro všechny v rodině zdrojem tichého porozumění a lásky.
Zanedlouho budeme mít desáté výročí svatby a já od ní dostal s předstihem Encyklopedii řecké mytologie. Rád si v ní listuju i čtu. Athéna, Persefona, Héra, Afrodita a Démétér… tak krásné mýty, tak mistrně zpracované ženské archetypy.
V klenotnictví jsem dlouho váhal nad výběrem šperku, kterým bych jí připomněl svou radost, náklonnost, oddanost a touhu sdílet s ní dál náš život. Nakonec jsem se Daniely doma zeptal, jestli by si raději nechtěla vybrat sama. Další den jsem ji vzal s sebou a ona po chvíli ukázala na zlatý řetízek s přívěskem. Zacukaly mi koutky úst. Přesně ten jsem si včera vyhlédl, ale neměl odvahu po tom všem, co o mně ví, jí ho koupit.
V den výročí jsem s tou sametem potaženou krabičkou přišel po službě večer domů. Děti už spaly a Daniela se právě koupala. Otevřel jsem láhev vína a přinesl ji se sklenkami k vaně. Nalil jsem, připili jsme si. Sedl jsem si vedle vany a pozoroval její tělo napůl schované v pěně. Otevřel jsem krabičku a pár vteřin obdivoval, co jsme společně vybrali. Pak jsem ji požádal, aby vystrčila z vany pravou nohu. Otřel jsem jí kotník a připnul řetízek. Nad vytetovaným kolečkem s křížkem se zatřpytil zlatý Venušin symbol.
Jitka Prokšová
Více o tvorbě autorky na: http://www.jitkaproksova.cz/