Byl jsem autem u známých, kteří mají perfektní vnitroblok. Ne že by jim patřil, ale stavitelé seskládali rodinné domy asi před deseti roky natolik šikovně, že je uvnitř nezastřešené atrium, kam prší, a kdyby ten den zrovna nemrzlo, připadal bych si jako uvnitř typické orientální stavby, která je cudná a nepotřebuje okna do žádné ze světových stran.
Známý okna má, o to nic, a ostatní domy v onom obdélníku jakbysmet. Ven i do vnitrobloku, kterým se dá projít, kam zajedete i vozem, ale to jen z jedné strany: naproti pokračuje jen ulička pro pěší, takže zabrzdíte a za chvíli třeba auto korektně myjete, když máte náladu, a nikdo proti tomu nemá nic a leda si přijde odnaproti popovídat, což jste chtěli.
Uzavřená enkláva několika rodin, nepočítal jsem je. Děcka a jejich kamarádi odjinud lítají přes den také ve čtvrti, ale tady mají základnu. Někteří si jí váží víc, jiní netuší, do čeho skvělého se zrodili. Dcera tam někoho zná, takže rovnou letěla jakýmsi francouzským oknem ven, ale současně dovnitř, zatímco já vyšel do vnitrobloku teprve za hodinu a… Zkoprněl.
Ten šum. Ten cvrkot. Soused sice auto neopravoval, ale konverzoval s dámou, kterou jsem tady spatřil prvně. Dva kluci jezdili na prknech, jiní se o něčem bojovně dohadovali. Začal jsem je sledovat, protože mávali na mou dceru. Ta stála vzpřímeně u kraje prostranství a sledovala děje bez hnutí. Možná žasla, možná snila. Kluci se bavili hlavně spolu. Nebylo divu, že jim naše „Máry“ neodpovídá, ale jinak působila divně: trčící socha.
Zamířil jsem k ní a zase ustrnul. To nepokazím. Až se hne, teprve dojdu. Na onom dvoře bylo na co koukat, ale těžko prostoru popsat, když už jste staří. Žije tam všechno naráz a jenom nikudy neběhají slepice do kurníků, jako by to dělaly sto let předtím.
Vzhledem k roční době tu poletovalo málo ptactva a hmyz byl zalezlý, ale jinak se nejednalo o mrtvou zónu. Někdo jí občas prošel a nějaké auto vycouvalo a děti si ve vchodu vyměňovaly skutečné časopisy: překvapivě jsem zahlédl jediný mobil. Repetilo se o prázdninách na horách, ale Alpy rostly daleko a neuzavřeně. Rodiče seděli doma u televize, nebo byli bůhvíkde, a můj známý za mnou vyšel a povídá: „Tady se pořád něco děje, ale to musíš mít čidla.“
„A co se tu podle tebe děje?“ povídám. „Tady chcípl pes.“
Vtom jsem se přistihl, že se dívám dál. Už chvíli jsem se, i když nehybně, stal součástí jejich dvora a hry. Vnitroblok je precizně vydlážděný, vše vyspárované, mezi těmi plochami a stěnami domů leží parčíky a rostou keře. Na chvíli zavládlo dokonce ticho, ale dvůr zase ožil.
Připadalo mi, a to bylo prazvláštní, že se říkají jen ty nejpraktičtější věci světa, ale obecně to bylo jen kouzlo. Někdo dribloval míčem a já doufal, že se dcera taky zapojí do nějakého mírného sportu nebo aspoň debaty, ale ani nemrkla. Stála, koukala. Jenže jsem se tomu víc nedivil a taky byl socha a nepotřeboval zasahovat do malého světa, který si beze mě stačí. Fungoval. Samostatná jednotka ve městečku.
Představil jsem si, že by tak semknutých domů existovalo víc, jenže jsem marně vzpomínal, kde je tohle replikováno. Kdekoli poblíž? Ani náhodou ne. Lidi sem nastěhované potkalo něco absolutně výjimečného a jistě, jako host jsem si soužití nutně idealizoval, ale jinak ne. Už dvacet minut jsem sledoval bez podstatného hnutí vnitřní prostory a za celou dobu se nepřestaly dít věci jako ve Felliniho filmu, ale kdyby mi totéž někdo vyprávěl, tak mu nevěřím.
Zase jsem se podíval na dceru-sochu a neukročila, nepřešlápla, asi ani nezměnila postoj. Navíc… Na rozdíl ode mě vstřebávala atmosféru skrytého světa stokrát, tisíckrát víc. I těch dvacet minut bylo dvacet mých dní a naštěstí mám možnost si u dcery dodatečně ověřit něco z toho. „Méry? Odpoledne jsi venku leda civěla. Jako solnej sloup.“
Zavrtěla hlavou. „My si hráli.“ „Nesmysl. Bylo to, nic ve zlým, čučení.“
„A co? Neřikáš, abych nezírala do mobilu?“ Zmlkl jsem. Neměla sebemenší potřebu zasahovat do bláznění kamarádů a spoluobčanů, sošně stála a nic víc, jestli dělala dobře, nevím, ale to nenadiktujete a jde o princip povahy. Někdo se extrovertně rozplácne do louže a křičí, že mu ujely kolečkové brusle, jiná vše introvertně sleduje a vstřebá. Nepotřebuje zápisník ani kameru, protože má hlavu a city a dech a zdravé mládí. Bohužel jsem se nesetkal s ohlasem, když jsem jí navrhl, aby aspoň na stránku sepsala, co se ve vnitrobloku tenkrát chystalo za spiknutí.
„Tomu by si nerozuměl,“ řekla, a když jsem se zmínil, že za tím známým opět zajdeme, měla radost. Někdy vyhrajete, když reagujete minimálně a vnímáte maximálně. Svět není jen o zapojování. Začlením se, prima, ale něco tím kazím. Začnu mluvit a zastřu lepší příběh. Jenže to vše už formuluji, zatímco dceři to došlo instinktivně.
Jestli je tohle pravdivá vzpomínka? Třeba dceru vůbec nemám.
Ivo Fencl
Více o autorovi a jeho tvorbě zde.