Představujeme tři ukázky z románu Ivana R. Vičara, vydaného v dubnu loňského roku. Tématem knihy je několik příběhů mladých lidí odehrávajících se na pozadí historických událostí let 1967 až 1970 včetně okupace vojsky Varšavské smlouvy, osudu Jana Palacha a dalších.
Ukázka 1. duben 1967
Kristýna dostane pozvání k návštěvě od tety z Itálie. Jenomže tenkrát vycestovat na západ nebylo tak jednoduché
Tomáši, Tomáši!“ nadšeně volala Kristýna od dveří menzy. „Představ si, moje teta Jarmila nás zve k sobě do Itálie,“ vysypala ze sebe a položila na stůl nějaký dopis. Tomáš k ní vzhlédl. „Ty máš nějakou tetu v Itálii?“ Kristýna přikývla a vyprávěla Tomášovi příběh její tety, která se asi před patnácti lety provdala do Itálie za jednoho restauratéra. Nedávno ovdověla a vzpomněla si na svoje příbuzné v Čechách.
Zejména si vzpomněla, jak si hrála s malou Kristýnkou a zatoužila ji zase uvidět. Když se dozvěděla, že má milého, poslala jí dopis, aby přijela i s ním na prázdniny k ní do Florencie. Kristýna byla tak nadšená, že se to její nadšení přeneslo i na Tomáše.
Okamžitě začali plánovat, co a jak. Hned druhý den si zašli na SNB, na oddělení pasů. Poněkud objemnější dámě předložili dopis od tety a vyložili jí svůj plán.
„Máte pasy?“ otázala se příslušnice suše. Oba zavrtěli hlavami. „A máte devizový příslib od státní banky?“ pokračovala soudružka ve výslechu. Oba popřeli, že by někdy měli něco takového.
Úřednice si povzdychla: „Je vidět, že vás musím poučit, jak postupovat.“ Vytáhla nějaké papíry. „Předně musíte požádat o pasy. K žádosti přiložíte svůj životopis a dvě fotografie v předepsaném formátu. Pokud jde o devizový příslib, žádost o něj se podává u státní banky do konce března; naštěstí pro vás, letos byla lhůta mimořádně prodloužena do konce dubna. Takže tady je ta žádost a pohněte s tím, ať vám to neuteče. Dále je třeba vyplnit žádost o vydání Výjezdní doložky. Bez Výjezdní doložky vám žádný pas nebude nic platný. A počítejte s tím, že v rámci řízení si o vás vyžádáme vyjádření vaší školy a místního výboru KSČ z vašeho bydliště. A taky vyjádření fakultního výboru ČSM; doufám, že jste oba členy ČSM, jinak nevím. Tady soudruh ještě přiloží souhlas Okresní vojenské správy.“
Tomáš s Kristýnkou na ni hleděli poněkud vyjeveně. Teprve za pár vteřin se Kristýnka odvážila zeptat: „A na ten devízový příslib, kolik dostaneme od banky?“
„Pět dolarů na den pobytu včetně cestovních nákladů, maximálně však dvacet dolarů na celý pobyt,“ zněla strohá odpověď.
Jak to dopadlo? Tomáš s Kristýnou dostali předvolání na SNB ve věci jejich žádostí o vycestování. Za stolem seděla zas ta samá kulatá příslušnice, co posledně. Před sebou měla hromádku papírů. „Prověřili jsme si vaše žádosti,“ prohlásila hlasem exekutora.
„Tady proti soudruhovi nemáme žádných námitek,“ dodala a přesunula k němu potvrzená lejstra. Zamračila se, „ale soudružka neobstála. Vy máte rodiče bývalé kulaky, je to tak?“ výhružně vystrčila bradu. Kristýnka zamrkala. „No kulaci, byli sedláci.“
„Byli to vesničtí boháči, vykořisťovatelé,“ dala si úřednice ruce v bok, „takovým nedáváme žádné benefity. Ostatně to nedoporučuje ani místní organizace KSČ. A abyste věděla, soudružko, ani fakultní organizace ČSM vám nedala žádné zvláštní vysvědčení, málo se angažujete v politickém dění, no, není divu, dcera kulaka. Zamítnuto,“ řekla nakonec s důrazem a s výrazem znechucení k ní přisunula její papíry.
Ukázka 2. srpen 1968
Je dvacátého srpna 1968. Kolem jedenácté hodiny večer nastala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Vilém s Vilmou se ráno vydali do města podívat se, co se děje.
V prostoru před nádražím bylo husto. Stály tam tanky od Nových sadů až k hotelu Grand. Tisíce lidí je obklopovaly. Mávali československými vlajkami, někteří diskutovali s posádkami netečně stojícími kolem tanků či sedícími na nich, někteří lidé na ně hrozili pěstmi. Davy lidí bránily vojákům ke vstupu do nádražní haly a do budovy Hlavní pošty, přetahovali se navzájem a přitom padlo několik výstřelů. Opodál ležel na střeše GAZ a hořel vysokým plamenem. Vilém s Vilmou to opatrně obešli přes autobusové nádraží k Cejlu. Tam to bylo klidnější, i když i tam stály tanky, kulomety a obrněné transportéry. Znenadání narazili na Tomáše s Kristýnou.
„Co tu propánaboha děláš, ty, těhotná?“ zhrozila se Vilma.
„Nedala se přesvědčit,“ žaloval nešťastný Tomáš, „trvala na tom, že u toho nutně musí být.“
„Chci tu hrůzu vidět, chci si to dobře zapamatovat a chci, aby si to zapamatovalo i to moje dítě,“ prohlásila pevně Kristýna.
„To není rozumné, Kristýno,“ promluvil Vytásek, „myslím, že byste měla jít raději domů.“
„Tu nepřesvědčíte,“ stěžoval si Tomáš, „je jako beran.“
„Asi proto, že jsem Beranová,“ smála se Kristýna.
Avšak Vytásek zavelel k odchodu. Snažili se protlačit davem lidí směrem k blízkému parku. A tady se to stalo. Odněkud z Bratislavské se znenadání vyřítilo obrněné vozidlo a bez ohledu na lidi stojící na okraji silnice si razilo cestu ke křižovatce.
Poděšení lidé všemožně uskakovali, přičemž padali jeden přes druhého. Naneštěstí to Kristýnka zpozorovala příliš pozdě a uskočit nestačila. Projíždějící vůz ji zachytil jedním kolem a srazil ji k zemi.
Kristýnka ucítila prudkou bolest v pravé noze. Pokoušela se zvednout ze země, ale nešlo to. Vytásek s Tomášem přiskočili a pomohli jí na nohy. Bolest však nepřestávala, Kristýnka dokázala stát jen na levé noze a navíc ji bolelo i břicho. Shánět se po záchrance nemělo za těchto okolností smysl. Oba chlapi ji vzali pod paží a spíše ji donesli, než dovedli do blízké Úrazovky. Tam se všichni tři posadili na lavici a čekali na verdikt.
Po necelé hodince se z ordinace vynořil lékař. Jeho posmutnělý obličej však nevěstil nic dobrého.
„Noha je zlomená, jak jsem předpokládal, jedna věc je však horší, vaše kamarádka byla těhotná,“ odmlčel se, „bohužel při tom pádu potratila, je mi to líto.“
Ukázka 3. jaro 1970
Na jaře 1970 probíhaly prověrky na všech úrovních. Režim se mstil těm, kteří chtěli socialismus reformovat. Při nich bylo z KSČ vyloučeno či vyškrtnuto půl milionu členů. A pomsta dopadla i na obyčejné občany a jejich rodiny. Násilí a teror byl jasnou podmínkou nastolení a upevnění normalizačního režimu.
Došlo i na Zbyňka. S panem ředitelem tam zase seděli dva přísedící. Z okresního výboru KSČ.
„Dozvěděli jsme se, soudruhu, že jste psal antisocialistické články do jednoho časopisu, ehm… právnické fakulty. Mám je tady před sebou a řekl bych, že je to čistokrevný počin kontrarevoluce. Co mi k tomu řeknete?“
Zbyněk na něho přezíravě pohlédl: „Jestli říkáte pravdě kontrarevoluce, tak potom ano.“
„Tady dokonce píšete o prvním tajemníkovi, o soudruhu Husákovi, takové věci, že je to skoro na soudní žalobu.“
„To ještě nebyl prvním tajemníkem.“
„I tak je to pomluva a na to je zákon.
„Pomluva je něco, co není pravda. To, co tam píšu, je čistá pravda.“
Do hádky vstoupil ředitel: „Podívej, Zbyňku, myslím, že by ses měl omluvit. Říct, žes to tak nemyslel, a že normálně souhlasíš s politikou vedení strany. To by snad stačilo, ne, soudruzi?“ Soudruzi poněkud neochotně přikývli.
„Smůla, řediteli,“ řekl Zbyněk, „já to tak doopravdy myslel a s politikou vedení strany rozhodně nesouhlasím.“
Ředitel se rozpačitě rozhlédl po zbylých členech komise: „To… pak… se nedá nic dělat. Dostaneš vyrozumění.“ Vyrozumění přišlo záhy. Výpověď ke konci školního roku.
Ivan Vičar
Více o autorovi: https://zaspis.webnode.cz/ivan-vicar/