Nejedna krásná vzpomínka se vine k dětství mého syna a následující příhodu nepovažuji za promarněnou příležitost. K natáčení jsme se totiž přimotali kapánek omylem. Jak to bylo?
Existuje, jak víte, režisér Robert Sedláček a vedle snímků hraných dělá dokumenty. Především. Jednou měl být jeden o konkrétních lidech, co ztratili partnera a museli se starat o dítě, což do nějaké míry zvládli. Sice je pravda, že partnerka mi kdysi zemřela, a synovi bylo jen pět, ale prvořadě děkuje za výchovu prarodičům z obou stran. Mně také, ale vždycky jsem byl především urputný předčitatel knih a povídek, sedící fanaticky po jeho boku. Což nestačí.
Přesto jsem se nebránil Sedláčkově půvabné asistence, neptal se, jak mě vysondovala a jednoho dne zastavilo před naším domem auto filmového štábu včetně působivého pána s kamerou; a protože kameraman bývá nejsvalnatější a nejcharismatičtější, úvodem jsem si ho s Robertem ve vrátkách spletl.
Bavili jsme se v kuchyni a mě zajímalo, kdo ještě bude v dokumentu. „Protože mám, víte, přece jen především příbuzné a málo zásluh, zatímco ti druzí, které sledujete, bojovali víc.“
Filmaři přikyvovali a bylo pozdě se vracet do Prahy. Připadalo mi, možná přeháním, že si koneckonců udělali hezký výlet (což chtěli), a to výlet mezi jinými, reálnějšími projekty. Jen Robert Sedláček věc takto nestavěl a prosil mě, abych konečně zavolal syna.
Ten byl – podle mým instrukcí – někde v podkroví a taky zrovna v ideálním věku mezi štěnětem a spanilým jinochem hodným role pohádkového prince. Nepřipadal přitom okouzlující jen mě, což je láska otcovská, ale také tito lidé od filmu byli překvapeni chlapcovou fotogeničností, ne-li kouzlem.
„Teď už jen, aby nebyl blbej,“ myslil jsem si, a jak jsme seděli se synem proti sobě za stolem, začal jsem konverzovat. Už ani nevím, co všechno se točilo, ale improvizoval jsem zdatně. Proč? Protože všechno připravené v takové chvíli se zapnutím kamery zapomenete.
„Filipe, a znáš i nějaký významný režiséry?“ ptal jsem se ho mimo jiné ledabyle a věřil, že reakci uhraje. Dá. Trochu se zarazil.
Tak to je konec. Nebo ne? Měl bych zachránit kredit: co vystřelit doplňující otázku? „Co třeba Robert Sedláček?“ Jak jsem ale artikuloval „co třeba Ro…,“ došlo mi, že to vystřihnou.
Podlézání. Nejapnost. Vystřihnou to jako rádoby humor! I dořekl jsem: „Co třeba Roman Polański?“

Štáb neztuhl, to říct nemůžu, a necukl sebou ani synem nejnadšenější kameraman, ale Robertovi se tváří mihl mráček. „Vy tu máte rotundu?“ povídá.
Řekl jsem: „Ano. Románskou. Národní kulturní památka. Ale vysoko na kopci, kam vaše auto nevyjede. Ani nesmí.“
„Ale klid. Vyšlapáme. Uděláme nahoře nakonec i lepší záběry než tady u vás v kuchyni.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vytáhli jsme syna na tzv. Hůrku a měl si podle pokynů stoupnout před tisíciletou rotundu a shlížet k Úslavě, která se tam dole točí travou mezi kopcem a městečkem.
Kameramen se rozplýval, jenže jsem si také uvědomil, že právě kameraman je trochu jako fotograf a měl by – patrně – snímanému říkat: „To je ono. Teď vypadáš ještě líp.“
Pokud vím, tak jsme se do Sedláčkova dokumentu nedostali. A dokonce se mohlo i stát, že byly naše scény a scénky a dialogy a výhledy vymazány. Tomu, pravda, odmítám jako milující táta věřit, nicméně se Roberta Sedláčka dodatečně netoužím ptát.
Podle mě si je schoval, ale s klidem jsem vše taktně promlčel; protože to byl překrásný jarní den a stojí za moc i jen podobné odpolední setkání s podobně rozjetým tvůrcem a šance pozorovat lidi pod jeho vlivem při práci.
Není to tak dávno, co oslavil padesátiny. Původním povoláním vlastně je to novinář, ale už má „doma“ dávno i Českého lva, i Cenu české filmové kritiky. Natočil, jak známo, mj. hrané filmy Pravidla lži (2006), Rodina je základ státu (2011), Pálava (2016), Jan Palach (2018), Promlčeno a Řekni to psem (oba 2022), ale původně vystudoval dokumentární tvorbu a dokázal to také známým seriálem České století (2014) podle scénářů Pavla Kosatíka.
Mezi další jeho dokumenty patří Sibiř na konci tisíciletí (1998), Východ (1998), Tenkrát (1999-2002), Bělorusko ve Stalinově stínu (2000), Lesk a bída země České (2001), Karel Svoboda pohledem Roberta Sedláčka (2001), Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2004), Třináctá komnata Borise Hybnera (2006), Živé srdce Evropy (2007), V hlavní roli Gustáv Husák (2008), Skotská čítanka: Don´t worry, be scottish! (2014), Sever (2019), Soud nad českou cestou (2019), Slovenská čítanka (2022), Česká paměť (2010) nebp Heydrich – konečné řešení (2011).
Ivo Fencl
Jenom k tomu čtení = předčítání. Mám někde, i to bylo zveřejněno, celkem obsáhlý seznam knih a povídek, které jsem synovi v dětství nahlas přečetl. Popravdě, něco mu přečtu i dnes, když přijede, ač je dospělý. Už to je jistý rituál. Vždy byla otázka, nakolik vnímá, protože se v praxi ukázalo nejlepší, když při poslechl ještě něco hrál na počítači. Avšak větu „táto, čti mi“ jsem slýchal často. Nikdy jsem ho nezkoušel, ale občas se bez toho projevilo, že to nebylo úplné házení hrachu na… Navíc… Mě to prostě bavilo. A postupně jsem četl tak dobře a rychle (i jsem texty klasiků trochu vylepšoval), že se musím pochválit. Ale ano, těch audioknih. Ale toto bylo osobnější, a kdo to nezná, o dost přišel. Je tedy fakt, že jsem dost často četl krátké hororové povídky. Dahla… Jak říkám, seznam existuje, snad ještě je i někde na webu.