Jednou pan topič přikládal tak moc pod kotlem, až bylo ve vagónech skoro nedýchatelně a žhavé jiskřičky vylétávaly z komína k obloze, kde vypadaly jako hvězdy, jako Mléčná dráha na dosah ze Země.
Jedna taková neposlušná jiskřička ale zalétla dozadu podél vlaku a otevřeným okénkem rovnou do kupé, kde se usadila pánovi na velký lodní kufr, který měl položený na podlaze, a sám si četl Svobodné slovo.
Jiskřička se v kufru plném knih rychle zabydlela a pan vydavatel Antonín Škoda, vlastnící v Praze 6 velkozávod knihařský, se tudy vracel z obchodní schůzky, si toho všiml, až když se mu z kufru najednou začalo kouřit.
„Hoří!” Volal poplašeně.
Ostatní cestující se po něm otočili, viděli, jak se z kufru kouří, pán na protější sedačce neváhal ani vteřinu, popadl veliký loďák a vyhodil ho otevřeným oknem ven.
Zrovna, když projížděli lesem. Kdyby projížděli kolem potoka, nemuselo se to stát, jenomže v lese se takový hořící kufr vzňal do vysoka vylétnuvšího plamene a už vedle něho chytala suchá tráva v okolí, od ní pak mladý smrček a náhle jsme tu měli požár lesa, který bylo vidět široko daleko.
Ještě, že někdo z nedaleké vesnice zavolal hasiče, jinak by snad les lehl popelem celý.
Nikdo pořádně nevěděl, od čeho to vlastně chytlo. Obecně se mělo zato, že se požár vznítil od jiskřiček vylétajících z komína.
Štěpánka z toho byla hrozně nešťastná, že způsobila požár, i když to zase až tak moc její chyba nebyla.
O tom požáru se psalo ve všech novinách a také ve Svobodném slově, ze kterého se to doneslo i panu Škodovi do Prahy. Ten si hned vzpomněl na incident s kufrem, který se mu nedávno stal zrovna v těch místech, a cítil se za požár tak trochu zodpovědný.
Pan Škoda byl sice vydavatel, vlastnící nakladatelství jménem Orbis, měl ale bratrance, který bydlel v Mladé Boleslavi a jmenoval se stejně. O něm bylo známo, že vyrábí a zkouší první automobily, a tak mu napsal, jestli by nějaký takový motor, jako mají auta, nemohl vyrobit i pro lokálku, jelikož pára a vůbec topení uhlím ve vlaku může být nebezpečné okolní přírodě.
Bratranec mu obratem napsal, že by takový motor samozřejmě vyrobit šlo.
Možná by stačilo přesně takový motor jako mají auta, jenom o něco větší a silnější, aby utáhl lokálku… hned o tom začal přemýšlet.
Štěpánka, chudák, v té době ani nevěděla, co to vlastně auto je, na cestách vídala jen koňské povozy. A teď jí řekli, že bude mít zbrusu nový motor, takový jako mají auta, že už nebude muset jezdit na uhlí. Bylo jí skoro líto, že už nebude vypouštět na oblohu malé, kudrnaté beránky páry, ale pak si vzpomněla na požár lesa a musela uznat, že takový naftový motor bude mnohem lepší a hlavně bezpečnější.
Tak Štěpánka dostala zbrusu novou lokomotivu, která už byla moderní, poháněná naftovým motorem. Pana topiče přeškolili na údržbáře v nádražním depu a Štěpánka už ho vídala jen někdy, když potřebovala nový motor promazat a pročistit, profouknout ventily. Jednou, když vyjela z depa, uviděla na cestě stát zvláštní věc. Připadala jí jako povoz, ale byl bez koně, přesto se pohyboval.
Zprvu myslela, že to jsou nějaké čáry, než jí pan strojvůdce vysvětlil, že to je právě ten automobil, o kterém se teď všude píše a mluví, že je to naprosto převratný vynález, který jezdí sám a nepotřebuje koňskou sílu. Štěpánka se divila, jak je taková věc vůbec možná, tak jí pan strojvůdce řekl, že je to právě díky tomu, že auto má podobný motor jako má teď ona. Že auto je de facto její kamarád, bratranec, spřízněná duše, ale taky velký konkurent, protože poskytuje cestujícím mnohem větší pohodlí.
To ale Štěpánka nějak přeslechla nebo raději úplně vytěsnila a vzala si z toho jen tu první část, totiž to, že je auto její kamarád a spřízněná duše, přece si nebudou překážet. Ona jede po kolejích a ono po cestě. Jak by se tedy mohlo stát, že bude její konkurent, vždyť něco takového ani možné není. A zahoukala prvnímu automobilu přátelsky na pozdrav.
Jana Dohnalová