Folkový zpěvák Petr Lüftner: Úplně jsem přestal sledovat zprávy

S písničkářem Petrem Lüftnerem jsem si povídal před jeho vystoupením na tradičním festivalu folkové a country hudby Babí léto na Chebském hradě. Hovořili jsme hlavně o charakteru českého národa, ale i o Petrovi samotném a jeho studijním pobytu ve Finsku.

Během povídání jsme každý vypili jedno pivo, přičemž do mého půllitru s Radegastem spadla vosa. Zaregistroval jsem ji až v ústech – když jsem ze sklenice usrkl a leknutím ji rychle vyplivl.

Ačkoliv jsem v našem rozhovoru byl já tázajícím a Petr Lüftner dotazovaným, první dvě otázky položil on. Z tázajícího se tedy stal dotazovaný a obráceně. Podobně jako ve filmové komedii Rozpuštěný a vypuštěný.

Vzpomínáte, jak mladý policejní praktikant Hlaváček vyslýchal lehkou děvu Vilmu? Právě v tomto gardu náš rozhovor začal. Zatímco jsem začal pochybovat o první ze série připravených otázek, ústecký písničkář se ptal.

Dotazovaný: Je Cheb český západ, nebo severozápad?

Tazatel: Je to čistokrevný západ. Ale protože je součástí Karlovarského kraje, který je spolu s Ústeckým krajem označovaný za severozápad, tak je solidárně i severozápad.

Dotazovaný: A patří ještě do Podkrušnohoří, nebo už ne?

Tazatel: Tady Podkrušnohoří začíná. Anebo končí. Podle toho, z jaké strany se na něj díváme. Krušné hory při pohledu od Chebu začínají někde u Oloví, Lubů, Kraslic.

Jinak Cheb a okolí je specifickou oblastí. Hovoříme o Chebské pánvi, což je oblast mezi Krušnými horami, Slavkovským a Bavorským lesem. A skoro vždy je tady vlídnější počasí než všude kolem.

Dotazovaný: V Oloví už jsem třikrát zabloudil. A Kraslice? Tam to dobře znám.

Tazatel (konečně se role vracejí a začínám se ptát): Vážně? Takže zdejší region znáte?

Jezdím do Klingenthalu kvůli harmonikám. V Klingenthalu (nedaleko Kraslic, pozn. autora) vyrábí Weltmeistery, na které hraju. A tam se je učím servisovat, opravovat a ladit.

Jednou jsem tam potkal jeden pár, který je z Kraslic, a oni mi nabídli: Tak spi u nás. Takže když jedu do Klingenthalu v Krušných horách, spím v Kraslicích.

A co zdejší oblasti říkáte?

Hezká, ale ponurá. Podobně chudá jako ta severočeská. Prostě sudetská.

Ano, celá tato oblast velmi utrpěla 2. světovou válkou a poválečným odsunem původního obyvatelstva. Pojďme se ale bavit o jiných tématech. V některých z vašich písní zaznívá přímočará kritika stavu naší společnosti. V jaké době podle vás žijeme? A liší se tato doba v něčem od doby, kdy jste vyrůstal jako kluk?

Určitě se liší! Podle mého jsou největším rozdílem informační technologie a móda. Každá generace měla něco svého, ta současná je pořád na mobilu a žije pouze YouTubem. Pro mnoho dětí je tato streamovací platforma všechno, spousta z nich chce být tzv. youtubery.

Dvě třetiny školáků, jak to vidím, se nechtějí živit prací. Chtějí se prosadit na YouTube a být za něco obdivovaní. A většinou takovými stupidními věcmi jako třeba být hráč her, anebo natáčením blbostí na ulici. Tyto děti jednou čeká kruté vystřízlivění.

Těžko jim ale něco zazlívat, když se narodili v době, kdy počítače v telefonech a internet po kapsách jsou standard.

A co vy a YouTube?

Dnes v noci jsem nemohl spát. A tak jsem na YouTube sledoval, jak si nějaký chlap staví z okolních stromů a z hlíny barák. Říkal jsem si: To je dobrý.

Tohle se mi na YouTube líbí. Videa o přírodě, o návratu k přírodě. Nejsem si úplně jistý, jestli současná mladá generace ví, jaké máme v přírodě bohatství a jestli se k ní umí podle toho chovat.

A současná móda mi vůbec nic neříká. Ale vůbec nic! Zrovna v tomto týdnu jsem viděl nějaké středoškolačky a hned mě začaly napadat nějaké rýmy. Něco v duchu, že dnes nosí holky gatě po dědovi. Tepláky střižené jako roury.

(smích) Za nás frčely mrkváče… A ještě hubertusy, jak si vzpomínám. Jimi jsme se jako teenageři ve druhé polovině 80. let vyhraňovali proti společnosti. Ale máte pravdu. U mladých děvčat, většinou těch silnějších, jak je tak potkávám v létě na ulicích, je v módě, pokud to tak mohu říct, také pokérovaná přední strana stehna.

Anebo zadní. Mají tam mašli. Jestli to má být sexy, pak opravdu nevím… (smích) No… I legíny by se měly vyrábět jen do velikosti L. Pak už je to zkrátka a prostě nepřitažlivé. 

LEŽ VÍTĚZÍ (album Petri, 2023)

teď začnu lhát
tak akorát
po vzoru borců z parlamentu zapřu pravdu tisíckrát
vždyť chceš-li přesvědčit o opaku
dokolečka svojí vlastní verzi opakuj
…
v klidu blábol si co chceš
pravdou se stejně stane omílaná lež
…
pravidel už bylo dost
nehledám pravdu víc, seru na poctivost
teď začnu lhát
tak akorát
po vzoru borců z parlamentu zapřu pravdu tisíckrát

Názor na současné módní trendy tedy máme podobný, jak vidím. Abych se ale vrátil k vašim písním, snad se neurazíte, když řeknu protestsongům. Zpíváte v nich třeba o lži, korupci, vše má ale zastřešující motiv – politiku.

Od střední školy jsem politiku sledoval, moje mamka chtěla, abych četl noviny, abych měl přehled, abych byl v obraze.

Později jsem se v Ústí i nějakým způsobem angažoval, když jsem třeba před komunálními volbami veřejně vyzýval lidi: Pojďme k volbám, pojďme volit, pojďme to tady změnit!

Jedné straně jsem dokonce udělal písničku do komunálních voleb. Nechtěl jsem ovšem, aby byla spojena s mým jménem, protože obecně politikům a jejich stranám či hnutím nevěřím. V každé se vždy najde jeden, dva, nebo tři, kteří nejsou čistí.

I když znám jednoho skvělého starostu – z Hejnic. To je super chlap. A tady v Ústí máme i výborného mladého náměstka, to je také profík.

Přemýšlíte či přemýšlel jste o tom, že byste do politiky vstoupil?

Asi bych do ní nešel. I když mám svůj oblíbený „tým“, vidím, jak je politika hnusná. A je tak hnusná, že vlastně nevím, jestli v ní chci někomu fandit. Protože u nás není čistá strana. Prostě není! Na někoho z každého uskupení se vždy objeví nějaký průser.   

Naposled jsem sledoval politiku před posledními parlamentními volbami, ale teď už vůbec. Absolutně mě přestala zajímat. Vidím jen to, že ti lidé tam jdou jenom proto, aby zabezpečili sebe a svoji rodinu. Nebaví mě to.

Stal jste se apatickým, pokud jde o politiku?

(krátké zamyšlení) Ano. Úplně jsem přestal sledovat zprávy, už dva roky jsem je neviděl. Sleduji už jen sport, ale i sportovní zpravodajství mě přestává bavit. Proměnilo se. Stalo se bulvárním. Čím dál víc se v něm řeší, kdo s kým chodí a podobně. A mě zajímá jen čistá sportovní reportáž a výsledky.

Máte pravdu, až na vzácné výjimky jsme obklopeni bulvárem. I to je změna oproti době, kdy jste vyrůstal jako kluk?

Myslím, že ano.

Nedávno skončilo hokejové mistrovství světa, které naše reprezentace po dlouhých letech vyhrála. Skákal jste „hop, hop, hop“? A tedy byl Čech?

Fandil jsem u televize! A utkání prožíval.

LOĎKA (2023)

už jsem viděl blázny dělat umění
v jejichž hudbě ani textech nic není
a v síních jsem viděl řady mazanic
i lidi, co stále pracujou za nic
viděl jsem pokácený aleje lip
i lháře lidem slibovat, že bude líp

Jsou podle vás Češi národem, který se dokáže spojit jen tehdy, pokud se na hokejovém šampionátu daří naší reprezentaci?

No… V mnoha ohledech jsme takový divný národ.

Já občas používám termín „zparchantělý národ“.

Vyčůraní, sobečtí, závistiví, nepřejícní a chamtiví.

Vždyť to říkám (smích). Je nějaká společná vlastnost, negativní i pozitivní, kterou u Čechů spatřujete?

Společná? (chvíli přemýšlí) Myslím, že jsme tradičně odevzdaní a nevídaně ohební. Francouzi, když se jim něco nelíbí, zastaví dálnici traktory a pak se dějí věci, které připomínají revoluci. I Němci už se to docela naučili. Ale tady to nikdy nebude. Národu chybí jednota, okamžitá semknutost a akceschopnost.

Naopak jsem přesvědčený o tom, že pokud by tady k něčemu podobnému došlo, tak se tam vždy objeví jedinci, kteří jakmile zjistí, že by jim to něco vyneslo, třeba nějakou výhodu, okamžitě přeběhnou na druhou stranu.

Jsme tedy podělaní?

Asi ano. Určitě je v nás víc srabáctví než odvahy. My jenom kecáme, to nám jde. Hrdí jsme jenom na historii, o níž jsme se my, kteří žijeme teď, ale nijak nezasloužili, a na velké úspěchy našich sportovců.

Takže umíme být jednotní jenom od čtvrtfinále hokejového mistrovství světa?

Bohužel asi ano.

Vy jste žil půl roku ve Finsku, můžete tedy srovnávat. Čím se liší průměrný Čech od průměrného Fina?

Finové jsou mnohem víc spjati s přírodou. Více si pomáhají. A v každém domku mají saunu, celkově žijí zdravěji. Celkově mají vyšší životní úroveň.

Na druhou stranu jsou psychicky náročné jejich zimní noci, což jsem poznal na vlastní kůži.

My, Češi, si tady žijeme, jak si žijeme, protože si necháváme všechno líbit. Na druhou stranu to možná není špatné, protože ono se k nám lidem z jiných kultur, z jiného civilizačního okruhu nechce.

Ale vážně… Těžko se mi oba národy srovnávají.

Co bychom si od Finů měli určitě vzít?

Vztah k přírodě!

A co třeba od Němců?

Jako jeden z příkladů uvedu, jak se opravují silnice u nás a jak v Německu. Nedávno jsme se v Ústí se strejdou nasmáli. Když jsme jeli v jedenáct dopoledne pracovat na chatu, stálo u rozkopané ulice kolečko a červená na semaforu, kvůli práci na vozovce, kde nikdo nebyl.

Když jsme se v sedm večer vraceli, stálo tam pořád a znovu červená. A u té silnice stejně jako v jedenáct dopoledne vůbec nikdo. U nás se každý silniční úsek opravuje velmi dlouho a nic se neděje.

V Německu na silnici vletí – prd, prd, šup – a jezdíte. Než se nadějete, mají položený nový koberec a ten vydrží dalších čtyřicet let. U nás se však silnice opraví tak, aby je ta společnost mohla opravovat za čtyři roky znovu. Snad aby měla peníze.

Co si tedy vzít od Němců? Asi disciplínu, smysl pro řád a pořádek a vysokou produktivitu práce.

Vidíte, máte námět na písničku… (smích)

Takových u nás je. (smích)

Jsme pracovitý národ?

Ano! My, Češi, máme několik prací, abychom se nějak uživili, nebo dokonce na něco našetřili. Možná jsme tak uspěchaní a upracovaní, že nějaký klid a pohoda, jako třeba ve Švédsku, které vy máte rád a kde zavádějí šestihodinovou pracovní dobu, nám není přán.

A proto jsou Češi večer umoření?

Asi… Vidíte, a stejně na ten nový dům, či auto spousta z nich nenašetří.

Deprimující… Pro všechny umělce je důležitá inspirace. Nebudu se vás však ptát, kde čerpáte inspiraci, neboť sám dobře vím, že inspirace buď přijde (třeba na ulici, či na záchodě apod.), anebo zrovna není. Zeptám se jinak a konkrétněji. Jak velkým zdrojem inspirace je pro vás příroda? A jak velkým pak politika?

Příroda je mocným zdrojem inspirace. Třeba v Jizerských horách mi vše nabíhá samo, proto z legrace říkám, že když budu mít tvůrčí krizi, musím do Jizerek.

Myslím, že je to tím, že v přírodě je člověk víc uvolněný a může v ní čistěji přemýšlet.

A politika? I ona je inspirativní, někdy mi texty naskakují samy. V jedné písni jsem svého času nabádal lidi v Ústí, aby šli k volbám. Nyní to udělám přesně naopak.

Napíšu píseň o tom, aby k volbám nechodili a šli raději na pivo. Co by se stalo, kdyby se sto procent lidí domluvilo a k volbám nepřišlo? To by byla bomba! Představte si – vůbec nikdo. Byl by to vzkaz stranám a jejím kandidátům. Chceme tam úplně jiné lidi, ne vás. 

Jste vystudovaný lesník. Vybral jste si lesnictví jen tak, protože jste nevěděl, co vlastně chcete dělat, nebo lesnictví bylo jasnou volbou, danou třeba silným vztahem k přírodě?

V roce 2006 se konala zimní olympiáda v Turíně, kde naši hokejisté skončili třetí. A děda šel na myslivecký ples. Nikdo z rodiny s ním nechtěl jít, tak ukázal na mě a řekl: Půjdeš se mnou. Tak jsem šel, protože mi ho bylo líto.

Když jsme se z plesu vrátili, řekl jsem mu, že se mi myslivecký ples líbil. A tehdy mě poprvé napadlo stát se myslivcem. V sedmnácti. Udělal jsem si myslivecké zkoušky a později šel z obchodní akademie studovat lesnictví na vysokou školu.

A tam se mi líbilo. Bylo nás tam devadesát studentů – kluků v dobré atmosféře a s dobrou energií. A také jsme trávili spoustu času venku. Přišlo mi, že tato škola má k přírodě velmi blízko. Mnohem blíž než ekonomka, která je hned vedle. A tak jsem začal naplno studovat, abych z této party nevypadl.

Když jsem vystudoval bakaláře, vyrazil jsem se vzdělávat v rámci programu Evropské unie Erasmus dál do světa. Nejprve do Bavorska, kde jsem zůstal rok. Bylo to tam nádherné. Poté jsem ale neobdržel stipendium, abych mohl v Bavorsku pokračovat, jenomže zpátky do Čech už se mi nechtělo. Tak jsem odjel na pracovní stáž do Finska. Na půl roku.

A nyní jste odborník na lesy a krajinu…

Víte, když jsem udělal myslivecké zkoušky, myslel jsem si, že už vím všechno. Pak jsem ale přišel na vysokou školu a zjistil jsem, že nevím vůbec nic.

Vystudoval jsem a udělal státnici. A tak jsem si myslel, že teď už vím všechno. Jenomže přišla každodenní praxe a já znovu zjistil, že toho vím opravdu málo.  

Finsko… Já osobně Skandinávii miluju, mimo jiné pro vztah lidí k místu, ve kterém žijí. Pro jejich člověčenství a pro hluboký respekt k přírodě a krajině. Například v milionovém Stockholmu jsem za celý den neviděl na ulici jediný odhozený vajgl, jediný obal od sušenky, jedinou plechovku, jedinou vyplivnutou žvýkačku. V jakémkoliv lese je absolutně čisto, čisto je na březích řek i jezer. Prostě absolutní čisto, zatímco v českých městech, rozhodně některých, je absolutní bordel. Co vy a Finsko?

Ve Finsku jsem zůstal prakticky sám v lese, což jsem dopředu nevěděl. Myslel jsem si, že opět – stejně jako v Německu – jedu do nějaké společnosti, kde bude více lidí, ale byl jsem tam sám, pouze s jedním nadřízeným.

Sám někde ve skandinávském lese, do toho dlouhé severské noci… Pobyt ve Finsku byl pro mladého studenta asi velká škola života. Nebo?

Ano. První tři týdny se mi právě tohle velmi líbilo, pak už mi to však vadilo.

Co přesně? Samota?

Možná ano. V každém případě příroda je ve Finsku skvělá. Myslivosti jsem se tam tak moc přejedl, že od té doby ji mám už jenom jako hobby. Pouze jako koníček.

Takže Finsko je uzavřená kapitola?

Ano. Byl jsem pozvaný do Nokie a tam jsem napsal vůbec první písničku – o Ústí nad Labem.

Když už jste byl ve Finsku, podíval jste se úplně na sever – do Laponska?

Podíval. I za to může město Nokia. V Nokii jsem potkal jednoho známého, který mě pozval do Rovaniemi, kam jsem se dostal na konci svého finského pobytu.

Do Laponska jsem se vydal vlakem. Jel jsem osmnáct hodin vlakem nahoru na sever a tam mě můj známý přivítal, odvezl k sobě domů a odjel do práce. (smích)

V Laponsku jsem si zarybařil, dostal jsem i lyže. A vyjeli jsme s loveckými psy a se saněmi. Dojeli jsme doprostřed jezera, vyvrtali díry, kde měl natažené sítě. Vytáhli jsme ryby a večer si je udělali. Krásná severská romantika.

Na českého folkového písničkáře máte nevšední zážitky…

Nějaké mám. Ale hlavně mě mrzí, že neumím finsky.

Já také ne, poněvadž finština je jedinečná (smích). Mimochodem, spatřil jste ve Finsku losa? Nebo jinak – střelil jste si tam losa?

No… Já se tam nepohodl se svým šéfem, který byl kdysi evropským viceprezidentem pro měření trofejí. Aby později skončil na téhle lesní správě ve Finsku. On byl historicky zvyklý velet všem, takže když mě k němu přiřadili, velel mi. Třeba ať mu jdu uvařit kafe. A já mu odpovídal, ať si ho uvaří sám.

Losa jsem ve Finsku nestřelil, i když bych mohl. Spíš jsem byl tím, kdo je stahoval z kůže. Jezdili tam hosté z Německa, Švédska a Finska a mě ta řezničina bavila. Nejvíce jsem po ulovení pracoval s jelencem běloocasým, někdy i s losem.

A střelil jste na severu nějaké zvíře?

Asi vás zklamu, ale já za celý svůj myslivecký život střelil jen jedno prase a dvě kachny. 

Proč byste mě měl zklamat? Pojďme od lovu zvířat jinam… Které tři druhy stromů máte nejraději?

Tohle je krásná otázka, dlouho jsem takovou nedostal. Topka je pro mě kaštan, tedy jírovec. Pak asi lípa a třetí? (chvíle přemýšlení…) Bříza.

Jste nejenom myslivec a folkový muzikant, ale i rozhlasový moderátor. Pravidelně se vyskytujete na vlnách českého rozhlasu Sever, kde máte autorský pořad „Hudební hledání“. Čím vás práce rozhlasového moderátora naplňuje?

Hudební hledání je pořad, který nabourává jakousi ustálenou strukturu. Hodinu hraju něco, co se v rádiu běžně nehraje. V tom spočívá Hudební hledání, což mě velmi baví. Představit posluchačům něco obvykle v rádiích nehraného. Přitom něco, co za poslech stojí.

Podstata pořadu tkví totiž v tom, že buď hraju známé interprety, avšak jen jejich méně známé písničky, anebo hraju umělce neznámé.

Ve vašem pořadu jste letos posluchačům připomněl mimo jiné Leonarda Cohena, Creedence Clearwater Revival, Gilberta Bécauda nebo Giannu Nannini, ale i keltské rytmy či skupinu Oliver Onions, která mj. složila ústřední píseň k Sandokanovi či řadu legendárních písní k tzv. špagetovým westernům. Podle čeho si vybíráte zpěváky, kapely a skladatele do svého pořadu?

Většinou podle výročí, třeba úmrtí. Současně ale miluji italskou hudbu, která je pro mě velmi melodická. Dokonce jsem se začal italštinu učit a překládat si jejich písničky, abych věděl, o čem jsou.

S Giannou Nannini jste mi udělal velkou radost. Poslouchal jsem ji jako teenager v osmdesátých letech, skladba Bello e impossibile byla velký hit. Gianna měla sex appeal i sexy ženský chraplák, přesto jsem ji od devadesátých let v rádiích neslyšel. Až nyní ve vašem pořadu.

Vidíte… Gianna Nannini je stále aktivní, nedávno vydala novou desku.

Vážně? Panečku… Je nějaký hudební žánr, o němž bezpečně víte, že se v Hudebním hledání nikdy neobjeví? Že ho nikdy nezahrajete?

Ani nesmím. Třeba rap. Nebo hip hop. Anebo některé extrémní odnože metalu.

Kdo z českých písničkářů je vám svojí tvorbou blízký?

Obdivuji texty Jarka Nohavici. Učil jsem se i od Xindla X, jeho práce s češtinou se mi velmi líbí. Pokud bych se ale zaměřoval jen na texty, tak v současnosti nejvíce obdivuji tvorbu Miloně Čepelky, s nímž mě seznámila má sestra Eliška, která s ním vystupuje a jeho písně zpívá.

Mimochodem víte, co se mi na vašich písních líbí? Že i když se někdy jedná o protest songy poukazující na špatnosti v naší společnosti, jedná se o poměrně veselou muziku. Lidé si ji mohou s vámi radostně oddupat… (smích)

Není špatné zpívat vesele o neveselých věcech.

MEDAILONEK PETRA LÜFTNERA:

Petr Lüftner se narodil v Ústí nad Labem v roce 1988 ve znamení Štíra. Ve svém rodném městě žije dodnes. Má dceru. Zatím není ženatý.

Jeho mládežnickým snem bylo hrávat pravidelně lidovky na mysliveckých naháňkách a při podobných příležitostech, později hrával pravidelně lidovou hudbu coby student lesnické fakulty na pražské ČZU. Při studiích v bavorském Freisingu si hrou začal příležitostně vydělávat a o rok později ve finském městě Nokia napsal svou první písničku „Ty jsi to Ústí“.

Do povědomí se dostal v srpnu 2013 právě při uvedením protestsongu o svém rodném městě, díky kterému začal pravidelně vystupovat. Dnes má za sebou přes 350 hudebních vystoupení. Během nich vystupuje jak v kapelní, tak v sólo variantě, či v kombinaci se šansoniérkou – sestrou Eliškou.

V současnosti je jedním z mála písničkářů v ČR, kteří se doprovázejí po většinu písní na akordeon, s jehož pomocí vyvrací předsudky o tom, že tahací harmonika patří pouze do hospody. Jako jeden z mála na světě je rovněž oficiálním hráčem nejstaršího výrobce akordeonů na světě – německé továrny Weltmeister. 

Jeho největším zájmem je rodina – malá dcera a přítelkyně Adélka. Aktivně plave a věnuje se cyklistice. Pasivně hraje fotbal a pasivně se věnuje i dalším sportům. Hraje v divadle, čte (miluje knihy skotského spisovatele J. A. Cronina) a rodinné kočky Quida a Quinta. V těchto podzimních dnech miluje i burčák.

Mimo koncertní pódia ho aktuálně můžete spatřit například v muzikálech Zavři oči, Maxi, My Fair Lady či Hello Dolly v Severočeském divadle opery a baletu nebo ho zaslechnout jako moderátora pořadu „Hudební hledání“ na stanici Český rozhlas Sever.

Dosud vydal tři alba: Až se příště narodím (2016), To nevadí… (2018) a PETRI (2023).