Čekání na krále

Ani se nepochlubil, že povýšil, uvědomila si při pohledu na cedulku na dveřích. Pod jménem spolužáka z gymnázia četla: zástupce primáře psychiatrického odd.

O chvíli později už seděla proti němu v křesle, jehož původně béžový potah doznal značné patiny, a on si ji zamyšleně prohlížel.

„Jak se vede?“ zeptal se Karel s potutelným úsměvem. „Že by konečně král?“

Táňa se zatvářila nechápavě.

„Jenom záříš,“ vysvětloval, „tak mě napadlo, jestli jsi někoho nepotkala.“

„Aha, jo… už jsem si vzpomněla… to je to tvoje škatulkování, “ pochopila, kam otázkou mířil. Minulý pátek ji po srazu – už dvanáct let od maturity! – doprovázel domů a zmínil se o projektu, na kterém pracuje. Týkal se mužských archetypů.

„Škatulkování!“ zavrtěl hlavou. „Kam na takový slova chodíš?“

Pokrčila rameny.

„To dělení ale není moje, nýbrž Karla Gustava Junga,“ pokračoval školometsky. „Čtyři části muže, pamatuješ?“

„Bojovník, král…“ vzpomínala Táňa.

„Bojovník, milovník, kouzelník a král!“ doplnil ji s úsměvem. „Nedáš si čaj?“

„Ráda.“

Zvedl se, aby ho připravil, a ona pozorovala, jak natáčí vodu do skleněné konvice a otevírá krabici se sypaným čajem. Bílá barva kalhot a pláště mu slušela. Vysoký, dobře stavěný, modrozelené oči a tmavé vlasy – z toho musí pacientky šílet, prolétlo jí hlavou. Místností zavoněla bergamotová silice. Zamyslela se nad jeho předchozí poznámkou o králi.

Voda začala vřít a Karel do ní ponořil čajové sítko, které zanedlouho vypustilo spoustu zlatohnědých háďat. Počkal, až se obsah konvice důkladně probarví, pak nalil čaj do šálků a jeden postavil před ni. Na stole zazvonil telefon. 

Ilustrační foto Valeria Boltneva (Pexels)

„Promiň, jenom ještě skočím na oddělení,“ pronesl, jakmile domluvil s kýmsi na druhé straně, „hned jsem zpátky!“

Osaměla. Zakázala si hříšné myšlenky a soustředila se na to, proč je tady. Tu páteční noc spolu probírali život. Mezi jiným se Karel ptal i na Bohdana, kterého znal z dřívějška. Sama se mu pak díky ovínění svěřila se svou anabází s Milanem.

Při loučení jí navrhl, jestli by mu nepřispěla do výzkumu. „Výzkumu… čeho?“ zajímalo ji a podnapile se uchechtla. „Disharmonické aspekty v partnerských vztazích v závislosti na mužských archetypech,“ odpověděl.

„Já?“ rozesmála se. „To nemyslíš vážně – proč já, která měla všehovšudy jenom tři? To by sis teda pomoh!“ Nakonec se ale nechala přesvědčit. Ozval se jí hned následující pondělí, kdy jí nabídl termín schůzky u něj na oddělení. Vzpomínala, co všechno mu cestou domů asi řekla…

S Bohdanem začala chodit na medicíně někdy koncem druháku. V Hradci Králové tehdy studoval fakultu vojenského zdravotnictví, některé přednášky a semináře míval společné se studenty lékařské fakulty. Na první rande ji pozval po úspěšné zkoušce z fyziologie.

Hned od počátku ji ohromil oddaností k hodnotám, které přesahovaly jeho osobní prospěch. Obdivovala jeho zodpovědnost, trpělivost a houževnatost, se kterou si šel za svým snem – stát se vojenským lékařem a pracovat v cizině v náročných podmínkách polních nemocnic. Trochu ji však zaskočila posedlost, s jakou trénoval fyzickou zdatnost a testoval možnosti svého těla.

„Půjdu si ještě zaběhat,“ prohodil, když se o prázdninách v Krkonoších vrátili z celodenní túry a ona se těšila na romantický večer ve vířivce. Aniž by čekal na odpověď, zmizel za dveřmi. Vrátil se až za tmy, kdy Táňa zmožená únavou a láhví tramínu pravidelně oddechovala na dvojlůžku.

Další dny mívaly podobný průběh, a tak se nedokázala ovládnout a vyvolávala malicherné spory kvůli pocitu, že ji zanedbává. Až v posledním semestru, krátce před státnicemi zadoufala, že se objevila jistá možnost, jak Bohdana v jeho záměru zviklat.

„Přibík si mě dneska zavolal, abych tě prý přemluvila na ten postgraduál,“ svěřila mu po příchodu na kolej. Nebylo to poprvé, co slyšel, že docent Přibík by v něm rád viděl budoucího doktoranda. Když ale Táňa dodala, že by bylo fajn, kdyby se k přijímačkám přihlásil, Bohdan její další přímluvy kategoricky odmítl.

„Mluvíš, jako bys mě neznala, jako bys nevěděla, o co mi jde,“ rozhorlil se. V duchu ho docentova nabídka potěšila, ale bral ji jen jako potvrzení vlastních kvalit, rozhodnutý dál se soustředit na naplnění svého snu.

Ilustrační foto Polina Kovaleva (Pexels)

Možná proto ani Táňu samotnou nakonec nepřekvapilo, že zhruba o měsíc později zastínila všechny Bohdanovy výjimečné vlastnosti představa, jaké by to bylo podlehnout návrhům mladíka, kterého vyšetřovala během stáže v hradecké fakultní nemocnici.

„Já jsem Milan,“ odlepil se od zdi vrátnice a natáhl k ní ruku, když ten den vyšla z areálu nemocnice. Troufalost, s jakou z ní vymámil číslo mobilu, ji přitahovala. Následující týdny ji Milanovy vtipné esemesky příjemně vyváděly ze stereotypu a do jisté míry i zneklidňovaly.

Bohdan, který často zjednodušoval problémy na černou a bílou, jako by procitl a dokázal v jejím rozpoložení objevit i barevné odstíny. Pozastavoval se nad Táninou zasněností a netečností, zkoumal, co se s ní děje.

„Co když se objevil někdo jinej?“ zkusila zažertovat. Se strnulým výrazem odešel z místnosti a nechal ji bez odpovědi. Že by pochopil, že za lehkomyslnou otázkou se skrývá víc? Další den ráno jí do mobilu dorazila zpráva: Stejne by ses uz brzo musela rozhodnout, jestli na me budes cekat. Udelej to ted. B.

Milan jí připadal jako Bohdanův protipól. Neustále saturoval její potřebu doteků a emocionální podpory. Dennodenně s ní rozebíral, co právě prožívá, nač myslí, o čem se rozhoduje. V oblastech, kde dřív Bohdan neprojevil stín zájmu, Milan překypoval citlivou vstřícností. Pracoval v malé reklamní agentuře, po večerech se občas věnoval zkouškám v amatérském divadelním souboru Báze.

Potom, co spolu začali chodit, ji pokaždé potěšilo, když ji vzal s sebou na zkoušku nebo představení, a jí se naskytla příležitost si znovu a znovu vychutnávat jeho jevištní proměny. „Měl by ses o tu konzervatoř ještě jednou pokusit,“ domlouvala mu cestou domů. „Ne,“ odporoval, „já jsem v pohodě, tady to dává smysl!“

Po půlroce se sestěhovali do bytu, na který si Milan vzal hypotéku, a uvažovali, že se vezmou. Tehdy si Táňa začala víc všímat situací, které dřív unikaly její pozornosti. Jednou z nich byl i rituál, který Milan dodržoval den před premiérou – pohroužil se do relaxační hudby a hlasitého předčítání ezoterických pouček.

„Není ti něco?“ ptala se, znepokojená přepjatým výrazem vnitřní bolesti a sebestředného zahledění, který se mu během obřadu usadil ve tváři a přetrvával i hodiny po něm.

„Ne, lásko, meditoval jsem, takže v pohodě,“ odpovídal. Kdyby bývalo šlo jen o premiéry, považovala by Milanovo počínání na koberečku před postelí za kuriozitu, kterou je ochotná jednou dvakrát do roka tolerovat. Jenže se ukázalo, že smyslové prožívání abstraktních ideí začíná prostupovat jeho životem víc než dřív.

Tušila, kdo za tímhle novým životním stylem vězí – se souborem začal nedávno spolupracovat Adam Pelc, kterého Milan považoval za duchovního vůdce místního literárního spolku. Velmi se mu obdivoval a scházel se s ním nad scénářem hry, kterou chtěla Báze uvést příští sezonu.

Pak nastalo období, kdy se Táňa začala připravovat na atestaci. Milanovo změněné chování ji rušilo ve studiu, proto se cestou z nemocnice uchylovala do fakultní studovny a domů se vracela večer. Pokud zrovna nebyl v divadle, Milan její nepřítomnost těžce nesl. Došlo na první hádky. Tentokrát však usmiřování neprobíhalo podle jejich dosavadních zvyklostí.

Milanovy nároky na ni se den ode dne stupňovaly – to, co dřív připisovala jeho vášnivé povaze, přecházelo v posedlost. Co se to s ním děje, ptala se v duchu, když ji během večera nutil ke třetímu, čtvrtému styku, sám neustále hýřící sexuální energií. Čekala, že Milanův apetit časem zeslábne, ale opak byl pravdou. Neomezoval se v ničem a jako kluzký úhoř se smýkal a uhýbal před jejími námitkami a prosbami.

Následující týdny ji pohltil stres z hádek, které vyústily v její odstěhování do pronajaté garsonky. Přesto v tu dobu dotáhla své úsilí do úspěšného konce. Získala atestaci pro anesteziologický kmen.

Ze vzpomínek ji vytrhlo krátké zaklepání. Do místnosti nakoukla sestra a chvíli otálela, jako by čekala, že se odněkud vynoří ten, koho hledá.

„Někam odběhl,“ podotkla Táňa.

„Aha,“ zaznělo ode dveří, které se v dalším okamžiku zaklaply.

Chvíli nato vešel Karel.

„Hledala tě tu sestra.“

„Už jsem s ní mluvil,“ prohodil a popošel k telefonu na stole a zmáčkl jedno z tlačítek v dolní řadě. „Snad nás už nebude nikdo rušit.“

Ilustrační foto Tara Winstead (Pexels)

Posadil se ke stolu a pohledem přelétl displej notebooku. Chvíli si zamyšleně mnul bradu, několikerým pohybem prstu a poklepáním po touchpadu se v prohlíženém souboru patrně dostal, kam potřeboval. Něco si poznamenal do bloku, odvrátil se od monitoru a popojel křeslem až k okraji stolu. Blok položil před sebe a vzhlédl k Táně.

„Už ses rozmyslela, kde začneme? Čím nebo kým budeme pokračovat?“

„No, minule –“

„Vím, o čem jsme mluvili,“ přerušil ji. Snad že si pozdě uvědomil zbytečně nekompromisní tón, dodal už měkčeji: „A když jsi souhlasila, že dneska přijdeš, založil jsem ti kazuistiku a zapsal do ní, co si z pátku pamatuju.“

„To snad…,“ rozčileně se kousla do rtu, „to snad není profesionální, ne? Kdo ví, co jsem ti všechno napovídala… měli jsme upito.“

„Nepoužil bych to, kdybys nekývla, že budem pokračovat,“ snažil se ji uklidnit. „Tvoje jméno, ani profese samozřejmě nikde figurovat nebudou, jde jen o názory a zkušenosti.“

Tánin naštvaný výraz přešel do úšklebku.

„Můžu je vidět – ty tvoje poznámky z pátku?“

Karel se natáhl k notebooku a otočil k ní displej.

„Jasně, že můžeš – tady to je!“

Vstala a po několika krocích se sklonila k obrazovce počítače. Pročítala zápis, kterým Karel převedl její život s Bohdanem a později s Milanem do odborných psychiatrických termínů. „Dobře,“ souhlasila po chvíli, „skoro je v tý vaší hantýrce nepoznávám. Takže – pokud ti to k něčemu bude v týhle podobě… můžem pokračovat.“

„To jsem rád,“ usmál se, když se zase usadila v křesle proti němu.

„Tak teda… zbejvá už jenom Prokop… můj manžel.“ 

Prokopa znala z medicíny. U státnic se kdysi tvářil přísně, jak se na mladého odborného asistenta slušelo. Když se však později potkali na chodbě kliniky, kde Táňa po atestaci pracovala, rozpřáhl ruce a vypadal, že má z nenadálého setkání s bývalou studentkou radost. Vyptával se, jak Táňa žije, utrousil vtípek z fakultního prostředí.

V té době se stal proděkanem, což zmínil jen tak mimochodem a zdánlivě proto, aby se omluvil za spěch, s jakým se s ní po pár minutách rozloučil. Proto ji překvapilo, když se jí následující den objevila v mailu zpráva od něj. Měl zájem se setkat a důkladně si promluvit, prý s ohledem na to, že by mohla časem na fakultě učit. Já a učit? podivila se v duchu, ale mail nesmazala.

Další den se rozhodla, že se s proděkanem přece jen sejde, taková známost není k zahození. Odepsala mu, ale on ji tentokrát nechal týden čekat. Pak se ozval s konkrétním návrhem, kde se sejdou – lokál na okraji města, podivné místo pro jednání o případné lektorské pozici.

„Třeba se ti zdá,“ přešel po sklence vína a mlžení o pracovní nabídce nenásilně k tykání, „že ti v jednom kuse zírám do očí, jenže to bys musela vidět, jak nádherně se ti proměňujou duhovky.“

Na otázku, proč ji pozval právě sem, prohodil:

„Víš, mám neskutečně žárlivou ženu, rozvod se chýlí ke konci, tak jí nechci přihrávat do karet, kdyby nás spolu někdo viděl… chápeš… ty mladá, krásná a já – viď – opelichanej kocour.“

Záměrně přitom stavěl do protikladu k jejímu mládí svou nedávnou čtyřicítku, záměrně přeháněl kritiku svého nedbalého zevnějšku. Věděl, že obojí mu na šarmu spíš přidávalo, než ubíralo. Táňa mu předchozí slova nevymlouvala, vlastně toho za celý podvečer mnoho nenamluvila, nicméně Prokop zvládl měnit dynamiku hovoru sám, působil docela jinak, než jak ho znala z fakulty. Rozhodně nečekala, že se z něj vyklube tak skvělý společník.

V taxíku se později loučil s příslibem brzkého setkání a další týdny o ni usiloval s vehemencí, které neodolala. Po roce se rozhodla za něj provdat. Nastěhovali se do zrekonstruovaného bytu v centru města. Prokop svěřil veškeré zařizování nového hnízda své mladé, půvabné manželce. Táňa si brzy vysloužila nejednu skvěle načasovanou pochvalu, aniž by postřehla osten manipulace. Prokopova intonace se však zvolna proměňovala – naznačoval tím, jaké názory od ní očekává.

„A tak se z kukly šarmantního čaroděje, kterej dovede okouzlit, začal klubat někdo jinej,“ přerušil její vyprávění Karel, „nemám pravdu?“

Táňa se zarazila. Uchopila přitom hrnek s vystydlým zbytkem čaje a polkla doušek.

„Možná máš, ale tenkrát mi to vůbec nedocházelo,“ přiznala, „víš, těžko jsem mu cokoli odpírala… vždycky tvrdil, že to se mnou myslí dobře! Teda… dokud pak nedošlo–“

Schoulila se v křesle, jako by jí teď na pokraji léta bylo chladno. Karel na ni nenaléhal. Vzal do ruky blok a čekal. Uvažoval, že tahle kazuistika se bude od ostatních nejspíš v mnohém lišit. Hlavně tím, že jde o spolužačku, lékařku, navíc krásnou a inteligentní ženu. Kde se v ní bere to nízké sebevědomí?

„Prokop tenkrát kandidoval na děkana,“ rozhodla se Táňa znova pokračovat, „často vysedával na různejch jednáních a doma nemluvil o ničem jiným, než jakou strategii zvolit, aby ve volbách uspěl.“

S rukama zaťatýma v pěst popisovala večery, které s manželem trávili nad tabulkami a grafy. Ty mu pomáhala vkládat do prezentace, jíž chtěl dosáhnout, aby akademický senát při rozpravě o způsobilosti kandidáta ujmout se organizačně náročné funkce zvolil v následném hlasování právě jeho. Stala se prvním posluchačem projevu pilovaného k dokonalosti. Chtěl jím demonstrovat své přednosti – bystrý intelekt, tvrdost a schopnost vést.

„Bejval v těch dnech hodně přepjatej, a tak se chtěl občas uvolnit v posteli. Jednou jsem zavedla řeč na to, že mám už pomalu nejvyšší čas otěhotnět a že bych chtěla vysadit antikoncepci.“

Odhrnula si vlasy z čela a líčila své překvapení, že Prokop nadšeně souhlasil.

„Nečekala jsem to, víš, předtím jsme o dítěti nemluvili, myslela jsem, že mě bude přemlouvat, aby se s dítětem počkalo… ale ne!“

Ilustrační foto cottonbro studio (Pexels)

Po dvou měsících zjistila, že je gravidní. Rozhodla se, že se Prokopovi zmíní o těhotenství až následující týden, kdy se mělo konat druhé kolo volby děkana. V tom prvním její muž skončil remízou se svým rivalem, profesorem z katedry chirurgie.

„Jenže podruhé Prokop prohrál o tři hlasy a potom, co přišel domů, mě vůbec nevnímal. Nemělo smysl se mu svěřovat, a tak jsem si řekla, že počkám, až se z toho dostane, že to prostě nechám na jindy…“

Hledala v Karlových očích pochopení, ujištění, že chápe, proč tu chvíli oddalovala.

„Jasně,“ povzbudil ji, „tomu rozumím.“

„V té době se mi doneslo, jakejch intrik se Prokop před tou druhou volbou dopustil. Nedokázala jsem se ho na to doma zeptat, ale nechtělo se mi věřit, že by toho byl schopnej.“

„Kdy jsi mu teda řekla o graviditě?“

Zase semkla ruce v pěst a nakrčila ramena. Přestože Karla nemohla obvinit z netrpělivosti nebo neochoty naslouchat, jeho předchozí otázka ji vrátila do přítomnosti. Seděl skloněný nad blokem, do kterého cosi zapisoval. Jsem pro něj jenom případová studie, prolétlo jí hlavou, nic víc, nic míň.

„Chceš datum? To si nepamatuju, nevím, asi o dva týdny později… o víkendu, jeli jsme k jeho rodičům do Rokytnice. Zastavili jsme u pumpy a sedli si na kafe v takovým příjemným bistru vedle. Připadalo mi, že když mu to neřeknu tam–“   

„Jak to přijal?“

„Skvěle, měl radost… jenže tu neděli… po návratu domů jsem začala krvácet, než mě dovezl na příjem, tak jsem potratila. Potom,“ nadechla se a upřela pohled na poloprázdný hrnek s čajem, „to začalo.“ 

„Normální chlap,“ opět vzhlédla a setkala se s očima proti sobě, „by přece v takovou chvíli… nedokázal osočovat z viny! Nemůžu opakovat, co mi tenkrát řekl! Hrozně mě to ranilo. Potom, co jsem se vrátila domů, jsme se dost odcizili. Proto jsem se těšila zpátky do práce, na sál i do ambulance. Jenže sestry i kolegové uhejbali pohledem. Pomluvám se věří snadno… a on je vypustil na všechny strany. Rozhodilo mě to, dokonce jsem udělala chybu v medikaci.“

Karel odložil blok.

„Ne, naštěstí nic závažnýho, nic se nestalo,“ řekla, když zaznamenala jeho pohled. Pak sklonila hlavu k podlaze. „Fakt, nemusíš si dělat starost, už jsem se z toho sebrala, jenom nevím, jak s Prokopem… jak budem fungovat dál.“

Rozloučila se s ním stiskem ruky a přátelským polibkem na obě tváře a vyšla před budovu psychiatrické kliniky. Teprve dnes se naplno poddala pocitu, který minulý pátek po srazu přičítala svému ovínění. Karel jí učaroval nadhledem, porozuměním a vyrovnaností. Loudala se areálem nemocnice ke vstupní bráně a v myšlenkách zabředla do minulosti.

Změnil se. V osmnácti ji, ani ostatní holky ve třídě, ničím nepřitahoval. Většího suchara aby pohledal. A teď? Bývala by s ním seděla další hodiny, ale on musel na podvečerní vizitu.

Líbilo se jí, že logicky a racionálně uvažoval, že dokázal čekat, když občas hledala slova, že vnášel do hovoru stabilitu a soustředění. O svém soukromí mluvil málo. Na srazu z něj přesto vytáhli, že jeho manželka učí na střední škole a že mají pětiletého syna. Škoda, že není volnej, prolétlo jí hlavou poněkolikáté, až se sama pro sebe usmála, jak ji ten jeho výzkum rozhodil.

Pozdě večer jí do mobilu přilétla zpráva. Kdybys potrebovala, ozvi se, rad pomuzu. K.

Pochopila, čeho se jeho nabídka týká. Na koncisetkání se dotkli jejího současného problému. „Mám strach se s ním rozejít, mám strach, že se bude mstít, nebo že zase naletím, fakt už se bojím někomu dalšímu věřit.“ „To se stává,“ podotkl Karel, „manipulátor dokáže docela obstojně vysát sebevědomí toho druhýho.“ Prokop a manipulátor? Tak daleko v duchu nezašla, přesto jí ta Karlova poznámka vrtala hlavou.   

Stála ve frontě před pokladnou v supermarketu a přemýšlela, že by kromě vánočních svátků mohla vzít službu i na silvestra. Právě vykládala zboží z koše na pás, když se někdo dotkl jejího ramene. Otočila se a na chvíli zaváhala, jestli se nespletla. Jestli ten robustní, prošedivělý chlap stojící u vedlejšího pásu je opravdu on. Karel, spolužák z gymplu. Do čtyřicítky nám chybí pět let a on vypadá spíš na padesát.

„Jak se máš? Nedáme tu někde kafe?“ zeptal se.

„Počkej na mě támhle,“ mávla rukou do haly za kasami, kde ho po zaplacení dojela se svým poloprázdným košem.

Aniž se stačila vzpamatovat z překvapení, prohodili pár frází ohledně nadcházejících svátků. Vzpomínala, kdy se viděli naposled. No jasně, to už je let, tenkrát na klinice. Další pomaturitní srazy na sebe měli smůlu – buď chyběla ona, nebo on.

„Tak co, nesednem někam na chvíli?“

„Dneska nemůžu… ale jindy ráda. Ciknem si?“

Ubezpečili se, že oba mají stále stejné číslo mobilu jako před lety. Podal jí ruku a popřál pěkné svátky. Táňa už chtěla přiznat, že si na svátky vzala službu, ale něco v jeho očích ji zarazilo. Něco s ním bylo jinak. Ne, nešlo o šedivé vlasy, ani přibraná kila. 

„Tobě taky… jo a pak mi řekneš, jak dopadl ten tvůj výzkum.“

Přikývl, ale působil, jako by nevěděl, o čem je řeč.

Ilustrační foto Merlin Lightpainting (Pexels)

Sešli se dva dny před silvestrem v kavárně nedaleko centra. Seděli stranou, u stolku s výhledem do ulice. Když před chvílí procházela po dlažebních kostkách kolem a on zvnitřku zaklepal na sklo, znova ji zarazilo, kam se ztratila jeho dřívější energie, vitalita, radost ze života. Tenkrát pro ni zosobňoval kvalitu mužského světa – nemusel promluvit, zaujal pouhou přítomností. 

„Ještě seš s Prokopem?“ zeptal se přímo, hned jak si objednali.

„Ne, už přes rok ne… našel si mladší.“

„Mladší?“ pozdvihl obočí Karel.

„Hmm, studentku… slyšela jsem, že se jim má brzo narodit mimčo.“

„Aha.“

„A co ty?“

Čekala, že uslyší o jmenování primářem, o úspěších na zahraničních konferencích, o rozrůstající se rodině… místo toho si odkašlal a potichu prohodil:

„Já?… Já jsem úplně v prdeli.“

Táně zmizel úsměv z tváře.

„Cože? Jak to? Co se stalo?“

„Měli jsme bouračku… jsou to víc než dva roky, vraceli jsme se z Itálie, žena i kluk,“ hlas se mu zadrhl, sáhl si na krk, jako by chtěl tomu poslednímu slovu pomoct ven, „nepřežili…“

„Proboha, to ne! To ne!“

Chytla ho za druhou ruku, kterou svíral lžičku, dlaní mu přikryla zbělené klouby. Díval se stranou, vypadal, že víc než Tánina účast, ho zajímá modrá váza s umělými gerberami. Pak ze sebe ale dostával věty, které svědčily o opaku a týkaly se prožité bolesti.

Po nehodě čelil dennodenně myšlenkám na sebevraždu. Večer neusnul jinak než za pomoci sedativ, po polknutí se modlil, aby se ráno neprobudil. Nedokázal řešit problémy na klinice, vzal si neplacené volno a odjel na Moravu za kamarádem z dětství. Čtvrtroku mu pomáhal s vedením kozí farmy. Práce na čerstvém vzduchu, na statku odlehlém od civilizace mu umožnila smířit se – alespoň v to doufal, když odtamtud odjížděl – sám se sebou.

„Jenže jsem pochopitelně smířenej nebyl,“ dodal a upil z hrnku, kde před ním stydlo kapučíno. „Nebyl… a primář to na mě poznal jako první. Já sám jsem jeho návrh nejdřív odmítl, ale pak jsem jiný východisko neměl. Začal mě léčit.“

Táňu napadlo, že nejspíš proto přibral, nahlas však neřekla nic.

„Začarovanej kruh… jo, poprvý jsem sám na sobě moh pozorovat účinky těch sajratů… i když bez nich bych tu proti tobě asi neseděl.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„No,“ promnul si Karel bradu, jako by ho teprve její otázka donutila přemýšlet o období, které by nejradši vytěsnil, „vlastně celej minulej rok, až letos na jaře jsem to svinstvo vysadil, ale jak vidíš, pořád o tom nemůžu mluvit, aniž bych –,“ hlas se mu zlomil a on sklopil hlavu k desce stolku.

„To je strašný,“ řekla a on – jako by si až teď uvědomil, že mu Tánina dlaň stále ještě svírá prsty zaťaté kolem lžičky – vyprostil svou ruku z její a opřel se o opěradlo židle.   

„Teda… navenek už dokážu určitou dobu fungovat, ale stojí mě to hodně sil… nedávno jsem poprvý od toho –,“ odmlčel se, ale hned zase pokračoval, „vedl skupinu. Byl v ní jeden takovej magor, kterej dostal do srabu celou svou rodinu, já… já v jedný chvíli myslel, že se zvednu, vytáhnu ho ven a rozflákám mu ten jeho sebestřednej rypák.“

Táňa se chápavě usmála. Nepřerušovala ho, ani když se po chvíli vrátil k minulosti. Poprvé jí vyprávěl o své ženě, o tom, jak spolu byli šťastní, stvoření jeden pro druhého. Přistihla se, že přílišná chvála v ní vzbuzuje i stín pochybností.   

„Hodně mi Adélu připomínáš,“ znenadání přiznal Karel. „Proto jsem v tom obchodě … víš, tam,“ nedokončil větu – jen máchl rukou kamsi za sebe, jako by to stačilo k vysvětlení, proč se dnes setkali. „I když jasně že jsi jiná, ale něco v tobě… nevím, co přesně… mi ji připomíná. Nevadí ti, že to říkám?“

Zakroutila hlavou, a tak vyprávěl dál. Potom, co opustili kavárnu, však oba zmlkli, snad že jim všudypřítomná povánoční atmosféra, vyzdobené výlohy i sloupy veřejného osvětlení připomněly jejich osamělost.

Loudali se městem do svých nocleháren, jak Karel trefně podotkl. Šel po jejím boku, aniž by se zeptal, kde a jak daleko je ta její. Táňa si začínala uvědomovat, že se Karel stahuje zpátky do ulity. Přemýšlela, nakolik se ona sama obrňuje ve svém světě proti průniku čehokoli a kohokoli. Vešli na okraj staré, před válkou vystavěné čtvrti, kde v nedalekém rohovém činžáku bydlela. Mlčky došli až před něj. Zastavili se.

„Co výzkum o těch archetypech,“ napadlo ji, „pamatuješ… tenkrát… seděla jsem u tebe a ty jsi mapoval mý chlapy? Jak to dopadlo? Uveřejnils to někde?“

Karel vypadal zamyšleně.

„Jo, tohle?“ pronesl, jako by si až teď spojil, nač se ho ptala už před Vánocemi v supermarketu. „No, nasbíral jsem celkem dost materiálu, stačilo to i na habilitaci…“

„Fakt?“

„Jo, obhájil jsem to a dostal docenturu před tou Itálií,“ pokrčil rameny a odvrátil hlavu. „Chtěl jsem jim vynahradit…“

Kvůli projíždějícímu autu neslyšela konec věty, unikla jí slova, která zamumlal. Z odvrácené tváře nedokázala pochopit, oč šlo, a tak ji zaskočilo, že se rychle rozloučil a odcházel pryč. Bez příslibu opětovného setkání, bez přátelského objetí či podání ruky. Stála u vchodu do domu, v ruce mačkala klíč a dívala se za ním. Připadala si podvedená důvěrným hovorem, který spolu ještě před půlhodinou vedli v útulném prostředí kavárny.

Ilustrační foto MART PRODUCTION (Pexels)

Poslední středu v únoru, téměř dva měsíce od jejich předchozího setkání, od něhož si jen párkrát zavolali, ale nesešli se, jí na mobil dorazila zpráva. Karel psal, jestli by neměla chuť se znova vidět. Těch pár slov ji pálilo v kapse celou cestu domů. Přemítala o odpovědi zbytek večera. Až druhý den odpoledne se rozhodla. Zadala na displeji jeho číslo.

„Ahoj,“ zvedl hovor okamžitě, „dík, že voláš.“

„Ahoj, já za chvíli končím a pojedu kolem tebe, co kdybych se zastavila?“

„Jo, ale dneska zrovna sloužím, takže –“

„Tak nic,“ přerušila ho, „necháme to na jindy.“

„Ne, počkej… já si čas udělám, jenom… myslel jsem, že bysme se domluvili spíš někdy na večer.“

„No já nevím…“

„Táni, jestli máš cestu kolem, tak se stav!“

„Oukej.“ 

Ani se nezmínil, že už nezastupuje primáře, uvědomila si při pohledu na cedulku na dveřích, kde stálo: doc. MUDr. Karel Král, Ph.D.

Cítila, že jí zvlhly dlaně a hlavou prolétla smršť vzpomínek. Od těch několik let starých až po ty nedávné. Kdysi jí učaroval nadhledem, porozuměním a vyrovnaností. Tehdy spolu probírali mužské archetypy a ona litovala, že není volný. Král. Nomen omen. Před několika týdny ji zaskočil osobní tragédií i nečekaně zbrklým odchodem. Na papíře se sice volným opět stal, ale ve skutečnosti? 

Zaklepala a hlas za dveřmi ji pozval dál. Vešla. Karel jí pomohl z kabátu a ona se o chvíli později usadila proti němu. Zkoumavě si ji prohlédl.

„Seš na mě naštvaná?“ zeptal se.

Zatvářila se nechápavě.

„No… když jsi včera neodpovídala,“ vysvětloval, „napadlo mě, že sis mě vymazala z kontaktů.“

„Vadilo by ti to?“

„Aby ne… chyběla bys mi,“ přiznal.

Sáhl pod desky na stole a vytáhl dvě vstupenky. Řekl, že jí nechtěl hned v esemesce psát, že koupil lístky na varhanní koncert. Bacha uznával a prostředí staré synagogy prý bylo k tomu účelu jako stvořené.

„Tak co, půjdem? Je to příští úterý.“  

Koutky úst se mu přitom zvlnily nahoru a dolů. Modrozelené oči čekaly na odpověď.

„No… já nevím… znáš mě, ne?“

Mluvila z ní jiná žena, než ta za dveřmi, než ta s vlhkými dlaněmi a kulhajícím sebevědomím. 

„Nerozumím. O co jde? Nesnášíš Bacha?“

„S ním problém nemám,“ usmála se.

„A s čím teda?“

„Pamatuješ?… Bojovník, milovník, kouzelník a…,“ zarazila se. „Někoho jsem potkala. Jenom nevím –“

„Stejně si je vem,“ přerušil ji a položil vstupenky před ni, „sám bych nešel.“

Pohled mu ztvrdl.

„Nenechals mě domluvit… někoho jsem potkala, zdá se… že… že snad by se z něj moh vyklubat,“ zvedla k němu oči, „král.“

Vstala, jako by už řekla víc, než chtěla, a rychle se otočila k věšáku pro kabát. Taky se zvedl, aby jí do pláště opět pomohl. Jenže ona si hodila kabát přes ruku a obrátila se zpátky k němu. Vyzařoval z něj zmatek.

Pochopila, že její hru na schovávanou buď neodhalil, nebo si netroufá. Vzrušením zčervenala v obličeji, oči jí zářily. Rozhodla se. „Ráda bych v tobě zase probudila Krále,“ pohladila ho po tváři, „jestli mi to dovolíš?“ 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.