Walls Of Jericho: 40 let od vydání jednoho z nejlepších metalových alb historie

Většinu kluků a holek připoutala ke stříbřitému zvuku heavy metalu pouhá dvě, maximálně tři klíčová alba, jež jim v určitém věku a na určitém místě protnula cestu. V ten okamžik se zrodila láska na celý život a oni byli ztraceni. Stali se z nich fanoušci v černém.

Takový je i můj případ. Alba, která mě v polovině osmdesátek uhranula jako magická síla z Gandalfovy hole, aby mi vzápětí nasadila již nesundatelné metalové okovy, byla tři – „The Number of The Beast“ (1982) od Iron Maiden, „Ride The Lightning“ (1984) od Metallicy a „Walls Of Jericho“ (1985) od Helloween.

Walls Of Jericho jsem poprvé uslyšel v 6. třídě a sebralo mě způsobem, jako do té doby snad jedině poprocková zpěvačka Nena v bílém tílku a džínových šortkách, jejíž plakát z časopisu Bravo jsem si vylepil na strop nad postelí.

Tenkrát jsem nevěděl čím, ani proč mě debut tehdejšího kvarteta Helloween pohltil. Chytlavá a uhrančivě podmanivá deska, která jako by spadla na Zemi z jiné planety, mě prostě jen zasáhla metalovou strunou do srdce a nasála do nebe.

Až o mnoho let později jsem pochopil. Tohle rychlé a působivé album, plné mladické germánské divokosti, evropské melodičnosti, obdivuhodné skladatelské kreativity a obrovské energie, je z mnoha důvodů výjimečné. Pro mě osobně je nejlepším metalovým debutem v dějinách! A jak kolem sebe pozoruji, můj tento můj názor není ojedinělý. Walls Of Jericho je pro velkou část fanoušků jednou z nejúžasnějších metalových desek historie.

Jedno je jisté. V roce 1985 se urodila největší dýně naší planety. A jejímu debutu, tomuto ikonickému klenotu metalových dějin, který obstál v dlouhé zkoušce časem, je právě letos neuvěřitelných čtyřicet let.

Autor článku s parukou imitující osmdesátky, ale hlavně s LP Walls Of Jericho.

Jak už jsem naznačil, ve školním roce 1985/86 jsem byl žákem 6. třídy základní školy. Heavy metal, který ve druhé polovině sedmdesátých let vypučel z mohutného kmene hardrocku a stal se samostatnou vývojovou větví, jež začala plodit velká šťavnatá jablka krátce po roce 1980, byl tenkrát již zavedeným, nicméně stále ještě mladým pojmem.

Přesto se právě tehdy vyrojila celá plejáda alb, která utvářela dějiny žánru a zůstala dodnes nepřekonána. Jedním z nich je bezesporu letos čtyřicetileté Walls Of Jericho.

Album jsem poprvé slyšel na několikrát již překopírované kazetě AGFA Cr II 60 Stereochrom HD. Do třídy ji přinesl můj tehdejší kamarád, a to i s kazeťákem. Kde nahrávku sehnal, když jsme v tehdejším Československu žili za železnou oponou, tedy většinou izolovaní od kultury západního světa, jsem tenkrát ještě nevěděl, neboť „pašerácké“ kanály západní muziky do socialistického Československa byly přísně střeženým tajemstvím. I proto poslech každé takové desky připomínal ochutnání zakázaného ovoce.

Debutní album Helloweenů pustil Pavel o velké přestávce, která oddělovala hodinu matematiky a dějepisu. Během přestávky jsme však stihli slyšet jen málo z tohoto alba, prakticky jen intro a úvodní skladbu Ride The Sky. Nicméně to stačilo, abychom se domluvili a společně s dalšími dvěma spolužáky šli odpoledne po škole k Pavlovi domů, resp. jeho rodičům. A tam si Jericho doposlechli. A pustili si ho ještě jednou.

Další den následovalo urgentní kopírování na jiné kazety, které jsme přinesli. Já jsem obětoval matčinu kazetu s nahrávkami folkových Brontosaurů. Naše domácnost tak na úkor Tuláckýho rána i Růže z papíru získala skladby z jiného vesmíru. Matka mu nerozuměla a chtěla své Nedvědy zpět, ale já svůj klenot na její pásce už nedal z ruky.

Charismatické album Walls Of Jericho je plné kytarové dravosti a hladovosti, nekompromisních riffů, lahůdkových aranžmá, dobově omamného zvuku a epického Hansenova ječáku, který se nad celou tou erupcí syrově ničivé energie vznáší jako kvílení vichru z Mlžných hor ve Středozemi.

Tvůrčí potence i autorská invence kytarového dua Kai Hansen a Michael Weikath jako by v roce 1985 byla bezbřehá. Oba kytaristé jako by znali tajemství kytarového vypravěčství. Střídavě chrlí převážně rychlé a zurčící skladby s vykvedlanými melodiemi. Tmelí je hymnickými refrény, které vybízejí posluchače k sborovým zpěvům, řasí chytlavými sóly, která si snad každý naslepo vytrsával doma v pokoji rukama, i omamně znějící basovou kytaru talentovaného Markuse Grosskopfa, která zřetelně bublá napříč celým albem. Například v Guardians či Metal Invaders je hravě svobodná, monumentální a doslova lahůdková.  

Pojďme se ale na ono legendární album podívat podrobně. Desku startuje padesátisekundové intro Walls Of Jericho, aby přesně v okamžiku, kdy se na jeho konci začnou bortit zdi Jericha, odpálili Helloweeni první nářez – jízdu jménem Ride The Sky. Rychlou skladbu plnou drtivých riffů, s jednoduchým, křičeným refrénem, která okamžitě vzbudí velká očekávání. Mladého člověka při prvním poslechu nutně posadí na zadek. A ten si pak logicky položí otázku: Ty vole, co bude dál?

Foto Václav Fikar

Po odpočinkovějším Reptile přichází opět rychlá Guardians, jedna z mých nejzamilovanějších od Helloween vůbec. Autorsky nápaditá, s vyprávějící basou, fontánou kytarových sól a mohutně nakažlivým refrénem. Tahle skladba je reklamou na evropský melodický speed metal, který se vykotil právě na tomto albu.

Navazuje středně rychlá Phantoms Of Death, v jejíchž slokách slyšíme doznívat to nejlepší z nové vlny britského heavy metalu. Tato skladba je oproti několika jiným klidnější, avšak ve slokách opět velmi chytlavá. Fantómy smrti, kde Kai Hansen s Michaelem Weikathem opět vzrušujícím způsobem masturbují se svými kytarami, končí vinylová A strana.

B strana vinylového kotouče začíná další rychlou skladbou Metal Invaders, na níž navazuje umírněnější Gorgar. Jeho střední tempo dává prostor pro klidnější potřásání hlavou, mávání rukou a opakování refrénu s Kai Hansenem. Hlavně je ale poslední možností nadechnout se před závěrečnou explozí, doslova omračující jízdou.

Závěr alba je totiž drtivý. Rychlý, krvežíznivý, zcela pohlcující, omamný, valící se jako lavina, která nedává prostor k nadechnutí. Je jako jízda Rohirů v bitvě na Pelennorských polích v Pánu prstenů: Návratu krále. Podle mého soudu neexistuje v dějinách metalu silnější dvojice skladeb na závěr alba než právě tato – Heavy Metal (Is The Law) a How Many Tears, která fenomenální album uzavírá.

Heavy Metal (Is The Law) je se vším všudy hymnou metalových národů, jejíž refrén burácejí na koncertech dokonce i ti, kteří burácet neumějí. I pro nás, tehdejší šesťáky, se tenhle nářez stal hymnou, za níž jsme nadšeně šli. A závěr bombastické How Many Tears je takový, že prosíte Boha, aby deska pokračovala. Nechcete si připustit, že něco tak nebesky výjimečného končí.

Zadní strana LP Walls Of Jericho. Foto Václav Fikar

Protože album ale skutečně touto skladbou končí, roztřesou se vám ruce a pospícháte si jej pustit znovu. A po druhém dohrání ještě jednou. A možná i počtvrté, nebo aspoň některé skladby z něj, jelikož Walls Of Jericho je metalovou slastí.  

Pro mě osobně se jedná o jedno z nejsilnějších, nejmagičtějších a nejikoničtějších alb metalových dějin, které vlastně dalo vzniknout speed metalu. A také ono velkou měrou přispělo k tomu, že německá kapela Helloween si vydobyla výjimečné postavení. Natolik, že o 39 let později byla v USA přijata do Metalové síně slávy.

Teď však pozor. Znalé nijak nepřekvapím, méně znalé už ale možná ano. Kultovní debut Helloweenů nebyl jejich jediným studiovým počinem, vydaným v roce 1985. Již o několik měsíců dříve vydali fantastické pěti písňové EP Helloween.

Mini album obsahuje pět výborných skladeb (Starlight, Murderer, Warrior, Victim of Fate a Cry For Freedom), které byly předzvěstí legendárního debutu. A například kytarista deathmetalové Pandemie Alex říká o EP Helloweenů z roku 1985, že je nadčasové.

Skutečně takové je! A protože skladby na něm jsou kompozičně podobné skladbám z alba Walls Of Jericho, staly se v roce 1988 spolu se skladbou Judas součástí rozšířené kompilace Walls Of Jericho.

Samotný debut Walls Of Jericho definitivně potvrdil, co naznačilo jen o několik málo měsíců starší EP Helloween. Totiž že v Německu se zrodila kapela, která si podmaní svět silnými melodiemi, opulentními kytarovými sóly a chytlavými refrény.

Potvrdilo se to v letech 1987 a 1988, kdy Helloweeni, tehdy již pětičlenná kapela s novým zpěvákem s neopakovatelnou barvou hlasu, mladíčkem Michaelem Kiskem, stvořili alba Keeper Of The Seven Keys I. a II. To už je ale docela jiný příběh…

Cover artwork Václav Fikar

V komentářích pod albem, či jednotlivými skladbami z něj nešetří tisíce fanoušků chválou a superlativy. Jejich přezdívky na YouTube nejsou pro tento článek nijak důležité, neboť nám stejně nic neřeknou. Podstatné je, jak posluchači napříč celým světem helloweenské album Walls Of Jericho hodnotí a jak na něj vzpomínají. Z mnoha stovek komentářů jsem vybral pouhých deset:

I. Ride the Sky je výjimečné, úžasné umělecké dílo. Nástroje zahrané k dokonalosti a zpěv nejvyšší kategorie. Báječná skladba, jede na plné obrátky.

II. Nejlepší metalové album na světě. I v roce 2024 je heavy metal stále zákonem. I díky tomuto albu.

III. To je, kurva, tak dobré, že se opravdu chystám brečet.

IV. Úžasné album! Jedno z nejlepších v historii!

V. Walls Of Jericho je vzpomínka na nejlepší čas mého života.

VI. Tohle album se zasloužilo o věčnost.

VII. Děkuji za kouzlo, Mistře Kai!

VIII. Tak se rodil speed metal. Vynikající album od začátku do konce.

IX. Vzrušující mistrovské dílo.

X. Klasické. Epické. Nesmrtelné.

  1. Walls Of Jericho (Weikath/Hansen) – 0:48
  2. Ride The Sky (Hansen) – 5:54
  3. Reptile (Weikath) – 3:45
  4. Guardians (Weikath) – 4:19
  5. Phantoms of Death (Hansen) – 6:33
  6. Metal Invaders (Hansen/Weikath) – 4:10
  7. Gorgar (Hansen/Weikath) – 3:57
  8. Heavy Metal (Is the Law) (Hansen/Weikath) – 4:08
  9. How Many Tears (Weikath) – 7:11

PS: Helloween vystoupí 24. října 2025 v pražské O2 Areně, a to v rámci svého evropského turné u příležitosti čtyřicátého výročí vzniku kapely.

2 thoughts on “Walls Of Jericho: 40 let od vydání jednoho z nejlepších metalových alb historie

  1. Ďakujem za podarený článok,a keďže som ročník 1974, tento vyvolal silnú nostalgiu a zimomriavky-husí kůži.
    Napriek tomu, že Helloween mi nikdy neprirástli k srdcu, prechovávam k nim veľký rešpekt a viem o nich práve od tohto debutu.
    Môj prvý stret s týmto albumom si pamätám naprosto přesně- na jednej stránke Metal Hammeru- reklama Noise record.Spolu s Celtic Frost, Kreator, Voïvod,čo boli v tej dobe nevídane temné spolky..a kostky extrémní muziky byly vrženy…
    Walls od Jericho bola vtedy jedna z povinných nahrávok
    Taktiež nesmieme zabudnúť na klasickú nášivku-placku, žlté logo na čiernom filci,z Budapešti, ktorá zdobila nejednu džísku.

  2. Nejlepší metalová deska, není na ní jediný slabý místo!!! Díky za pěkný článek a krásný vzpomínky!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.